Moje cesta za Poznáním - část I.

26. října 2009 v 12:00 | Lúmenn |  Moje zážitky a pokroky
Už dlouho uvažuju o tom, že sepíšu svůj příběh - tedy ne tak úplně můj příběh, ale spíše popis mojí cesty k duchovnu, či k magii chcete-li. Protože cesta to byla nejen docela zajímavá, ale i nesnadná a možná některé z vás inspiruje, možná z ní získáte poučení a možná se o mě dozvíte něco, co jste dosud nevěděli:)

Tak tedy - narodila jsem se klešťovým porodem (to už je dneska zakázané) a o 14 dní později, vzápětí po narození jsem onemocněla, ležela v inkubátoru a moc nadějí na přežití mi lékaři nedávali. Až později jsem si uvědomila, že to znamená jediné - na tenhle svět se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Těžko říct proč, k takovému poznání jsem dosud nedospěla, ale jisté je, že jsem nejprve dělala všechno proto, abych sem nemusela a vzápětí jsem si uvědomila, že utíkat je nesmyslně zbabělé a začala jsem bojovat. A zvítězila:)Jako malá jsem byla nejen hrozně živá, ale taky jsem měla ohromně bujnou fantazii. Dodnes si pamatuju, že když mi táta v pokoji nalepil přes jednu celou zeď tapetu, na které byl krásný barevný les, pořád jsem skákala proti té zdi a doufala, že jednou tam nebude zeď, ale proletím skrz ni do krásného světa. Ještě si z dětsví pamatuju, že jsem si často hrála na umírání - vždycky sama před spaním jsem ležela v posteli a hrála si, že mě někdo zabil, že umírám a těžce raněnou mě někam nesou. V tomhle stavu jsem pak většinou usnula:)
A jako poslední věc spojenou s fantazií si pamatuju mého a sestřina bubáka. Většina dětí se (aspoň co vím z vyprávění) bála strašidel, která měla nějakou podobu - čerta, čarodějnice, nějaké šupinaté drápaté nestvůry, oživlch mrtvol a já nevím čeho ještě. Já a ségra jsme měly za bubáka " shrbený stín". Byl to velký stín ve tvaru lidské postavy, co se plížil po pokoji, ale nejčastěji jen nehybně stál a díval se na nás. Tuhly jsme z toho hrůzou, z obyčejného stínu, ale pro nás to byla ta nejhrůzostrašnější věc. Vím jistě, že jsem ho několikrát viděla a nebyla to moje židle, nebyl to jen stín skříně, byl to Stín. Občas se i hýbal a chrčel a funěl, to zažila i ségra, a právě kvůli němu jsem až do svých jedenácti let spala při světle.

Strach z temných stínů a bujná fantazie, která mi čarovala elfy, víly, válečníky a nejrůznější snové kamarády. To byly dvě hlavní věci, co si z dětství pamatuju. Taky vím, že jsem věřila na duchy a hrozně se jich bála, ale nikdy bych to nedala najevo. Ostatně - se svým strachem ze tmy jsem byla vždycky sama, před ostatními jsem hrála hrdinu a tvářila se, že se nebojím ničeho na světě.
A pak, v nějakých desíti, jedenácti letech přišel zlom v mém životě - přečetla jsem si Hobita a následně i Pána prstenů od J.R.R.Tolkiena a můj život se definitivně změnil. Moje fantazie zešílela a začala si dělat, co se jí zlíbilo. Elfové, nazgulové, lesy a hory Středozemě, to vše mi v hlavě stvořilo obří koláž a z cizí fantazie náhle začaly povstávat vzpomínky - moje vzpomínky.
Celé to završil film Společenstvo prstenu, který vyšel asi rok poté, co jsem Pána prstenl četla. V mé hlavě se tvořily příběhy, které jsem neznala z knih, ale pocházely ode mě. Pamatovala jsem si, že se staly a že se staly mě. Pak jsem si přečetla Silmarillion a to byla poslední kapka.
Má duše se změnila, vzpomínky z dávné doby se smíchaly s fantazií a já začala tvořit příběh elfky Lúmenn-verya, která kdysi byla andělskou bytostí, ale vzdala se své moci, aby mohla ochraňovat svět a dávat mu dobro. Příběh mě pohltil, až jsem byla zcela přesvědčena, že je to pravda. Chtěla jsem ho dopsat a pak se zabít, abych se vrátila domů.
Mezitím mě začali navštěvovat démoni, které jsem ve své dětské nevědomosti přivolala svým strachem a smutkem. Dlouhé hodiny jsem jen ležela na posteli a snila a pak se setmělo a já umírala strachy, třásla se, plakala a kolem mě kroužily pohybující se stíny.
Tehdy kolem mě chodil vlk, vídala jsem ho občas ve snech, nejprve mě děsil a pak mi pomáhal. Ale tehdy jsem se ho ještě bála a když jsem jednou byla s rodiči v supermarketu, podívala jsem se do zrcadla a tam kolem mě přeběhl vlk! Byl to hodně solidní šok pro mou nevědomou mysl a taky jeden z mála zážitků, kdy jsem něco nehmotného viděla svým fyzickým zrakem.V tomhle deliriu - nekonečném sledu snění, fantazií, strachu a smutku, jsem prožila několik měsíců, než jsem se pokusila zabít. Ještě před tím jsem to zkoušela o Vánocích roku 2002, ale nějakých 12 g ibuprofenu, což by mě v mém věku mělo spolehlivě zabít, mi nezpůsobilo nic více, než bolest břicha. V únoru 2003 jsem už byla úspěšnější a skončila jsem v nemocnici a nakonec na psychiatrické klinice pro děti v Olomouci.
Tam mi diagnostikovali "schizoafektivní poruchu (schizofrenii) maniodepresivního typu" do mě začali ládovat léky, čímž sice skončily návštěvy démonů, ale také všechno ostatní, Stala jsem se nemyslící, téměř necítíc loutkou, navenek šťastnou a do svého nitra jsem nemohla dohlédnout. Léky ale příliš nezabíraly, mé tělo je odmítalo a o půl roku později přišel další pokus o sebevraždu, již třetí smrtelná dávka léků v jediném roce a zase jsem to přežila.
Z toho si pamatuju, že mě vezou na lehátku z ára na dětskou JIPku a vedle mě jde takový zvláštní kluk, usmívá se a říká: "Stojí ti to za to?" Nikdo si na něj nepamatuje, ale vím, že jsem ho znala, ačkoli jsem ho nikdy předtím a nikdy potom už neviděla.
A zase přišla psychiatrie a zase léky. S odstupem času jsem si byla jistá, že se mnou v pokoji na klinice vždycky někdo byl a až dnes vím, že to byl Messaj, mé vnitřní zvíře, vlk, co mi dodával sílu a odvahu a kterého jsem se nejdřív ve své nevědomosti bála.
Z prvního pobytu na psychiatrii si pamatuju ještě něco důležitého. Potkala jsem tam zvláštního kluka, byl tmavší pleti, kudrnatý, tmavovlasý a jmenoval se Kuba. Byla to moje dá se říct první láska, ačkoli mi bylo teprve 13:) Krom toho mi ale dal jako první pocit, že se někdo cítí jako já. Nešťastný v tomhle světě a hodně jsme spolu sdíleli. Ale pak to souznění skončilo stejně rychle, jako začalo a zůstala mi po něm jen jediná báseň, kterou jsem napsala po našem dlouhém rozhovoru a vzpomínka.

Kalich poznání teď piji doušky hlubokými
a nemám strach, že ztratím svoje já.
Kalich poznání teď piji ústy svými
a připadám si změněná.

Zem skrývá víc, než pochopiti můžeš,
já však nebojím se poznat její tajemství.
Nebojím se dotknout ohněm holé kůže,
spolykat led. Proč? Snad Eru ví.

Kalich poznání chci vypít celý do dna
a nemůže mě nikdo zastavit.
Kalich dopiji, až toho budu schopná,
až přestanu se bát, až budu sama chtít.

Nemohou mi bránit, nemohou mě srazit,
rvát mi chtějí od úst číši přeplněnou.
Nemohou mne zničit, hloupí lidští vrazi,
nemohou již zničit duši posilněnou.

Podám kalich dalším, znova stále znova,
nebojím se smrti, já z ní nemám strach.
Jednou, jednou dojde na má dnešní slova
a svět hloupých lidí obrátí se v prach.

A touhle básní, která byla předvídavější, než jsem tehdy mohla tušit, končí i první část příběhu. Tu další si můžete přečíst tady.
 


Komentáře

1 Bels Bels | Web | 26. října 2009 v 12:32 | Reagovat

To je moc zajímavý příběh. Obzvlášť když je to z tvého života. Jsem zvědavá na pokračování.;)

2 Lady Rovena Lady Rovena | E-mail | Web | 26. října 2009 v 13:25 | Reagovat

Moc zajímavé. Také mám takové vnitřní zvíře nebo dalo by se říct ochránce. Většinou se mi ve snu zjevuje jako bílý kůň, někdy dokonce i jednorožec. Když je něco v nepořádku (nemoc na blízku nebo podobně), tak se zjeví jako černý kůň. Jsou to moc zajímavá setkání. Mluvíme spolu a občas se promění v člověka.

3 Foxiss Foxiss | Web | 26. října 2009 v 15:48 | Reagovat

Na toto neviem čo napísať.. Som rád že si tu a že si to zvládla :-)

4 Tammy Tammy | Web | 26. října 2009 v 16:01 | Reagovat

Celkem tě chápu... tedy když si byla dítě :). Já jsem ale na sebevraždu nikdy neměla dost odvahy. Ne že bych se bála smrti. Ale spíše bolesti a umírání. Ten strach z bolesti už mám prostě vrozený... stejně jako strach ze tmy. Už je slabší než dříve ale stále za ty roky nezmizel. Ale teď ať už je to jakkoli zlé bych to neudělala, protože cítím, že zde mám nějaké poslání, které musím splnit. A také proto mi asi nebyla ta odvaha dána. Mívám chvíle kdy chci hrozně domů, ale pak si řeknu co ještě chci v toimto životě dokázat, a že domov musí počkat.

No a to je asi tak vše co sjem chtěla říct

5 Bels Revenge Bels Revenge | Web | 26. října 2009 v 18:26 | Reagovat

Báseň je... nádherná, jak jinak...
obdivuju že dokážeš o své minulosti takto hovořit... to já bych asi nedokázala, i když moje nebyla ani zdaleka tak tragická a těžká jako ta tvoje....

6 vivienne vivienne | Web | 26. října 2009 v 19:00 | Reagovat

Krásná báseň, musím se přiznat, že já zažít něco takového tak o tom mluvit nedokážu a navíc, bych se ani z toho nedokázala vyhrabat. Obdivuju tě, že se nebojíš to takhle zveřejnit, protože se najde určitě aspoň jeden, hňup, co k tomu bude mít nejapný komentář. Ale najdou se i lidé, kterým to určitě pomůže, když uvidí, že někdo zažil něco co zažívají oni a pomůže jim to se vrátit do života

7 Huntmaster Huntmaster | 26. října 2009 v 19:42 | Reagovat

S fantazií to mám stejné, ale já byl na zbraně, vojenské základny, spousta techniky, roboti, vesmírné lodě, válka,... možná proto jsem teď nesklouzl k magii, ale sny zůstávají a proměnily se v záliby a proto žiji trochu více mimo tento svět. Má to hodně nevýhod (v realitě), ale na to kašlu:)
Sebevraždu jsem u sebe zavrhl, i když by to byla snad jediná věc, za kterou by mě brali rodiče vážně. A vyřešila by zklamání, které jsem měl ze světa. "Rodiče" mi totiž všude cpali, jak je svět krásný, ale na sebe se nedívali. Proto jsem obecně světem zklamán. Jinak je dobře, že ses z toho dostala. Jestli z tomu dobře rozumím, tak jsi to chtěla udělat kvůli tomu, že jsi nezvládla (odpusť mi to slovo) svoji fantazii, a to by byla věčná škoda.
Svoji smrt si evokuji taktéž před spaním a proto mně ani nepřišly "Barkerovky" tak hnusné. Nevím, kde se to vzalo, ale dělám to už hezkou řádku let a asi jen tak nepřestanu.

8 Petr Pan Petr Pan | 26. října 2009 v 21:38 | Reagovat

Já jsem míval hodně sebevražedné tendence, ale zůstalo to vždy jen u úvah, protože neznám spolehlivý způsob, jak by se člověk mohl zabít. Nebál jsem se bolesti ani umírání, ale toho, že bych zůstal nadosmrti jako mrzák, a to jsem nedokázal překousnout ještě více jak žít.

9 Lili Lili | Web | 26. října 2009 v 22:16 | Reagovat

Nedávno jsem přišla přesně na stejnou věc jako ty v úvodu. Mamka mě přenášela 14 dní, porod jí museli vyvolat a stejně rodila 12 hodin. Já jsem se jako miminko musela hrozně vyděsit, že jsem sem nechtěla

10 Lady Rovena Lady Rovena | E-mail | Web | 27. října 2009 v 8:17 | Reagovat

Mě zase maminka porodila dřív. Také moje váha nebyla nic moc. Prý už jsem se drala na svět, když byla mamka v polovině těhotenství. Ani se ji nedivím. Na ty podmínky co u nás panovaly se docela divím, že jsem o.k. No... možná o tom také jednou napíšu nějaký článek, možná to někomu pomůže vyřešit pár životních situací a hlavně by si děti měli uvědomit, že nemusí být jako jejich rodiče...nikde to není psáno, i když hodně lidí se tak chová podle toho co vidím. Takže možná někdy něco sepíšu ... smutná historka se šťastným koncem :o) teda aspoň doufám :o)

11 Sisi Sisi | Web | 27. října 2009 v 12:44 | Reagovat

Veľmi zaujímavý Príbeh, teším sa na Pokračovanie. :))

12 Lótear Lótear | 27. října 2009 v 16:28 | Reagovat

Ta báseň je velice hezká...Věříš,že Eru existuje?

13 Lúmenn Lúmenn | Web | 27. října 2009 v 19:53 | Reagovat

[12]: no vím že existuje entita kterou lidi nazývají bůh, mě osobně se vtisklo do mysli jméno Eru, které je mi jaksi bližší. Jinak to jméno znamená Jediný, což oproti obecnému Bůh (ať už s velkým či malým b) jaksi lépe vystihuje podstatu:)

14 Šegbar Šegbar | Web | 30. října 2009 v 12:08 | Reagovat

Koukám, že jsis prošla víc, než jsem tušila...
Takže ty taky patříš k lidem, kteří dokáží vidět astrální bytosti ;-)

15 Lótear Lótear | 2. listopadu 2009 v 13:49 | Reagovat

[13]:Mě je také jméno Eru bližší.Myslím,že Eru je Boží jméno v Ardě,jak nazývám Tolkienův svět.A v našem světě se Eru jmenuje Bůh.

16 Boikana Boikana | E-mail | 28. června 2010 v 15:17 | Reagovat

Ta básnička je úžasně pravdivá a krásná. Ohledně tý sebevraždy- nikdy jsem se nakonec zabítnepokusila, ne proto že bych se bála- např. naposled když jsem o tom uvažovala(bylo mi asi 12) jsem měla pomáhat tátovi ve sklepě se stavbou regálu. Nějak se to nepovedlo a clý se to zbortilo těsně před koncem. Táta začal nadáat a tak, a já jsem na tyhle věci hodně  citlivá a beru si to dost osobně a tak jsem ke konci už jenom pevně doufala že až to skončí, budu se konečně moci jít zabít. Jenže další den už to bylo prostě vygumovanýz mé hlavy- prostě jsem si nedokázala představit(naštěstí) jak hrozný to pro mě bylo. Jinak mě většinou před sebevraždou jenom zabránilo to, že by pak moje malá ségra(v dnešní době absolutně příšerná)dost trpěla-bůh ví co by následovalo, kdyby se mito povedlo.

17 Miky Miky | E-mail | 6. května 2011 v 15:59 | Reagovat

já jsem se taky pokusila trikrát o sebevrazdu..spolikala sem kupu prásku a zapila to vínem...a nic se mi nestalo...kdyz sem si zkusila podrezat zili...tag netekla ani kapka krve..od te dobyco moje duse navstivila risi temnoty a utpeni kam se dostanou duse sebevrahu uz sem to znovu nezkusila..chtela jsem se zabit kvuli tomu ze uz odmala mi vsichni vysmivali, nadavali..rikali mi ta jina...z jinyho sveta...ted kdyz koukam zpetna na ty moje marny pokusy neco me zachrannilo...neco nechtelo abych umrela...prislo my to jako kdyz mi ovlada hlavu naky demon a navadi me abych se zabila, kdyz se mu to nepovedlo zkousel to ruznyma nahodama a i pres osobu kterou mam hoodne rada, videla jsem to neco v tom cloveku a zjistila sem ze to znam, asi neco s cim mam nevirizeny ucty z minuliho zivota, ale nastesti  stal primne nekdo kdo me vzdy zahchranil

18 LAILA LAILA | 9. července 2011 v 22:20 | Reagovat

LÚMINO,JE VIDĚT,ŽE POŘÁD ŽIJEŠ VE SVÉM SVĚTĚ,ŽIJEŠ PŘEDSTAVAMA,KTERÝ TI POMÁHAJÍ PŘEKONAT NĚCO ZLÉHO,CO JSI PROŽILA A TŘEBA PROŽÍVÁŠ,HM,KDYŽ TI TVÁ FANTAZIE POMÁHÁ PŘEŽÍVAT,ALE JE TO BOHUŽEL NA PSICHYATRA,I KDYŽ SI TO NECHCEŠ PŘIPUSTIT,FANATICI SI TO TĚŽKO PŘIPUSTÍ,JE NA ČASE ŽÍT NORMÁLNÍ ŽIVOT,A NECHAT DÉMONY,DUCHY VÍLY A BŮH VÍ CO JEŠTĚ NA POKOJI,ZBYTEČNĚ SI TO ZLÉ PŘIVOLÁVÁŠ,DÉMONI A DUŠE TI NEDAJÍ POKOJ,PROTOŽE SE TÍM POŘÁD FANATICKY ZABÝVÁŠ,NENECHÁŠ JE NA POKOJI,TÍM HŮŘ PRO TEBE,SKONČÍŠ....TY VÍŠ KDE.A NEPOMŮŽE TI PAK ANI TVÁ VÍLOVÁ FANTAZIE A TO VŠECHNO KOLEM CO SI VSUGERUJEŠ,VZPAMATUJ SE

19 Lúmenn Lúmenn | Web | 12. července 2011 v 14:44 | Reagovat

[18]: víš jak nepříjemně působí, když člověk píše caps lockem?:) Démoni ani duše mě nijak neotravují, jsem šťastná, spokojená a víly a andělé mi pomáhají. Vzpamatovávat se fakt nepotřebuji:) Možná bys ty mohla najít v sobě víc lásky:)

20 Katara Katara | E-mail | Web | 4. prosince 2011 v 15:30 | Reagovat

Tolik pokusů se zabít? Ježíš, co si to byla za člověka? :) Ale mě se taky občas zdá, že mi po pokoji něco chodí, sleduje mě, ale když se otočím, nic! Většinou jsem málem posmolená strachy. Ale vždycky si říkám: "Nic tam není, jsi sice strašpytel, ale ne blbec!" Nepomáhá to.
Jo, pak ten vlk, o kterém jsi psala. Tím jsi mi strašně připomněla, když jsem byla v 6. třídě. Lidi (kluci, abych byla přesná) mě tam šikanovali, byla jsem nová. A jednou, když jsem se učila, jsem ani nevím proč koukla na chodbičku (myslím, že se mi zdálo, že mě někdo pozoruje). A on tam seděl vlk. Sledoval mě. Prostě seděl a koukal. Byla jsem totálně vyvředěná. Od té doby jsem ho už neviděla, ale myslím, že je to tím, že mě šikanovali a ten vlk mi měl pomoci. A myslím, že je stále se mnou, pořád stojí vedle mě, jen já ho nevidím. Ale dokážu si to živě představit.
S tou schizofrenií - já osobně oní vím jen málo, co se píše. I když každému tvrdím, že jí trpím. Mám svůj svět, fantazii na 100 procentech. Asi před týdnem se mi najednou zjevila v mysli ženská, která mě chtěla zabít. Fakt jsem tomu věřila a celou dobu jsem se nemohla vyspat... Teď už jsem se z toho vzpamatovala. A knížky a seriály na mě sice nemají takový vliv jako měly na tebe, ale i tak je ten vliv dóst velký. :)
A ještě: Ten kluk. Před rokem (možná dvěma, ale určitě to bylo na konci roku), se mi zdál sen. Ony sice jako byly dva, jeden den, druhý den... V jednom se mi zdálo o klukovi, který se asi jmenoval Kuba, v druhém zase o jiném, tmavovlasém a kudrnatém...
To je vše, zajímavý článek ;P

21 Katara Katara | E-mail | Web | 4. prosince 2011 v 15:35 | Reagovat

[18]: Myslím, že to ty by ses měla vzpamatovat :) A Lúmenn mi jako fanatik nepřijde, to jsi myslím jediná, koho to napadlo.. No co, každý je prostě povahově odlišný. :P

22 Layra Layra | E-mail | 4. prosince 2011 v 18:09 | Reagovat

Zajmavý příběh,opravdu obdivuji, že to neskýváš a dokážeš to takhle sdělit ostatním. Když jsem byla malá tak jsem se sama o něco takového pokusila, ale nikdy jsem neměla (a děkuji za to)dost odvahy to udělat.A mohla jsem poznat to že tento svět může být i neskutečně krásný... Jsi opravdu silná máš můj obdiv.

23 Bastett Bastett | 29. dubna 2012 v 15:42 | Reagovat

Naprosto nepodstatná věc, ale...
Kdo je Eru?
Tohle jméno jsem nikdy nikdy v životě neslyšela a přesto... Když jsem psala pohádku pro kulíšky, tak se stalo základem jména pro elfa.
Možná se ti to bude zdát, jako zbytečná otázka, ale já jména tvořím intuitivně jako shluk písmenek. Takže by to mohlo mít nějaký význam....

24 Rea Rea | E-mail | 6. listopadu 2012 v 19:45 | Reagovat

asi mi to nebudete věřit,ale já jsem měla podobný život jako Lúmenn.
Jen doufám,že ten vlk se ke mě jednoho dne vrátí...

25 Danka Danka | 5. prosince 2012 v 20:09 | Reagovat

Ja som tiež mávala samovražedné myšlienky vymýšľala som spôsoby ako sa zabijem, ale vždy som hladala aspoň nejaký hlúpi dôvod. Mala som neurózy brala som lieky chodila som popsychológoch psychiatroch...  Väčšinou dôvod prečo som sa zabiť nepokúsila bola myšlienka, že musím pomôcť zvieratám a nádej aj keď veľmi malá, že sa možno raz naučím mať rada ľudí. Ja to totiž neviem a možno ani nechcem vedieť, neviem žiadnemu človeku povedať že ho mám rada. Pre ľudí som nedotnuteľná, boja sa mojej reakcie, preto sa ma nedotýkajú, nepozerajú na mňa, nemám kamarátov... No so zvieratami si rozumiem. Životom ma sprevadzájú jedna bytosť čo neviem čo presne je, ale viem že mi chce pomôcť a pár dní aj jedna víla. Vždy keď mám pocit že musím utiecť spomedzi ľudí sa s  nimi spojím(alebo oni so mnou?) a skúšam sa ukľudniť...Oni mi pomôžu.  
Pozdravujem všetkých ľudí mne podobných aj tých mne vzdialených. Majte sa pekne vy aj vaši nefyzickí spoločníci.

26 Lúmenn Lúmenn | Web | 7. prosince 2012 v 0:54 | Reagovat

[23]: Eru je název boha v Tolkienových knihách

27 DiLLeRdE DiLLeRdE | E-mail | 17. srpna 2013 v 4:39 | Reagovat

jako malej sem se taky bal strašidel atd :D a sebevraždu sem chtěl taky spáchat někdy je hold den kdy bych nechtěl být ale taky jou dny kdy bych chtěl žít furt. pak když sem spadl na dno a zvedl se tak sem začal vidět jako ty pohybujíci se stíny a světla i v místnostech kde je šero zezačátku sem nechápal proč a zčeho to je a popravdě to nechápu ani dodnes ale ze začátku mi ztoho trožku hrabalo protože sem nevěděl co si otom mám myslet chtěl bych otom někdy pokecat na FB ale nejde to se všema protože většina lidí to nedokážou pochopit :(

28 Nikik Nikik | E-mail | 28. října 2013 v 18:47 | Reagovat

Ahoj Lúmenn, já si pořád příjdu že nemám žádného patrona. Za svůj život jsem ho nikdy neviděla ve snech, a příjde mi to nijaký divný. I když mi bylo hrozně smutno.

29 Naty Naty | 28. října 2013 v 19:22 | Reagovat

Lailo, VIDÍŠ JAK JE NEPŘÍJEMNÉ PSÁT CAPS LOCKEM? Pro Lúmennku to bylo asi hodně nepříjemné a kolik ti je že si dovoluješ na staršího člověka? Měla by si začít trochu věřit v magii a hledat svého strážného anděla a patrona.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama