Moje cesta za Poznáním - část III.

29. října 2009 v 19:00 | Lúmenn |  Moje zážitky a pokroky
V minulé části (k přečtení tady, tahle na ni přímo navazuje;)) jsem mluvila o věci, která se stala mě a Finnovi v srpnu roku 2007 a která nás oba pak na dlouho poznamenala. Šlo o rituál, který se nám tak trochu vymkl z rukou:)
Finn mi s tím rituálem chtěl udělat radost, připravoval ho dlouho a krom toho, že nás měl spojit duchovním poutem, měl nám také přivolat duchovní ochránce - mě v podobě vlka, Finnovi v podobě draka. Jenomže tehdy jsme ani jeden netušili, že Finn se osudně spletl v kreslení symbolů na prostěradlo, na němž se rituál prováděl a rituál tak získal úplně jiné účinky, než měl.
Tu noc jsme se milovali na prostěradle pokresleném symboly, ale já jsem náhle začala krvácet a cítila jsem bolest, jako bych přišla o panenství (což v té době jaksi dávno nebylo možné:)). Nevěděli jsme, co se stalo a zjistili to až o dva roky později. Místo aby totiž rituál volal síly zvenčí, probouzel síly uvnitř nás. Já kromě své žádnou neměla, ale Finn už v té době měl u sebe démona a duchovního ochránce - Dariela, kterého si vlekl u své duše už několik inkarnací a o němž měl celou tu dobu pocit, že ačkoli je temný, tak mu pomáhá; a Kocoura, astrálního průvodce dobré povahy. A při rituálu se Dariel plně probudil a při našem spojení se jeho část dostala i do mě (proto jsem taky krvácela - snažila jsem se ho odmítnout). A při rituálu taky zahynul Kocour a to, co z něj zbylo, přešlo spolu s Darielovou částí do mě.
Od té chvíle začaly zase problémy, přičemž jsme je nejprve ani nevnímali a později zase netušili, čím jsou způsobeny. V té době jsem taky už vysazovala psychiatrické léky - všechna ta neuroleptika, co mi rozežírala osobnost a zabraňovala mi v duchovní práci. Mimochodem - první, kdo mě na tuto myšlenku přivedl byl pan Frantis, který mi řekl, že v těch lécích je 99% svinstva a 1% pomoci.
S vysazováním jsem začala někdy v červnu a když jsem pak na přelomu srpna a září začala ztrácet na váze, myslela jsem, že je to právě tím - jedny prášky, co jsem tehdy brala měly za následek nárůst váhy a když jsem je vysazovala, přišlo mi logické, že trochu shodím ze své nadváhy (měla jsem 65kg, o 10 víc, než u mě bylo obvyklé). Jenomže u trochy to nezůstalo - Vánoce už jsem slavila s 54 kily. Rok předtím jsem si na Vánoce kupovala velikost 44, v roce 2007 to už byla osmatřicítka.
Výhodou Vánoc ale bylo, že je s námi už slavil Finnýsek, který se k nám nastěhoval a záhy se stal členem rodiny. Začal v Prostějově studovat, hodil se do psychické pohody - po dlouhé době života, kdy strádal na duši i na těle. Tahle pohoda měla za následek to, že přibral - ne moc, nějakých deset kilo. Už v lednu 2008 jsem mu říkala, že mě to štve, ale on (a i já) jsme si mysleli, že je to tím, že pravidelně jí a spí a nijak se nestresuje.
Ale jeho nabývání se nezastavovalo a moje hubnutí taky ne.
To ale přišel duben a s ním se můj život překlenul do roku podle tarotu ve znamení Viselce. A s ním přišla i stagnace, úpadek, prostě dost děsný rok:) Problém střídal problém - nejdřív jsem se opět nedostala na psychologii, pak se rozhodla skončit žurnalistiku, půl roku pracovala v O2 (s přestávkou, kdy jsem dělala v call centru v Olomouci a na čas i nebydlela doma) a pak se mi zhroutila páteř. To se stalo na konci roku 2008, kdy už jsem vážila kolem 46 kilo. Finn naproti tomu už dávno překročil stovku.
Začal kolotoč vyšetření a léčby, 14 dní jsem ležela na neurologii, pak přišly rehabilitace a nekonečné zkoumání toho, proč nemůžu přibrat. Ale v těch dlouhých osamělých dnech v nemocnici, kdy mě úděsně bolela hlava po lumbální punkci, jsem mohla dost přemýšlet o sobě samé a dostat se do svého nitra. A tam jsem našla odpovědi - nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se tak strašně, že jsem svému tělu pořád ubližovala a taky jsem se neustále litovala a toužila po další a další lítosti zvenčí, k čemuž dobře sloužily neustálé nemoci a zdravotní problémy. Už tehdy jsem se rozhodla, že to tak nenechám a začala číst knížky o sebelásce, o tom, jak souvisí zdraví duše se zdravím těla a zase jsem se vracela k tomu, k čemu jsem skoro rok ani nečichla - duchovno, magie, meditace…

V lednu 2009 jsem objevila ve svém nitru dvě bytosti - byl to zářivý bílý jednorožec a černý kocour. Pořád se rvali, krev jim tekla po tělech a z duše se nenáviděli. Nevěděla jsem, co dělat. Tehdy jsme si s Finnem uvědomili, že ten rituál asi neproběhl tak, jak měl, ale víc nám jasné nebylo. Nevěděli jsme, co si počít s těmi dvěmi u mě v duši a rozhodli se pro nejmenší zlo - Finn se totiž domníval, že ten kocour je část toho jeho Kocoura, o nějž v tu noc při rituálu přišel. Nechtěl, aby zahynula i jeho poslední část a tak jsme se rozhodli trochu riskovat a ty dva spojit.
Provedla jsem vizualizaci a spojila ty dvě bytosti do jedné. A tak vznikl Nartarion - černý jednorožec. Kdybych tehdy věděla, jak strašnou dělám chybu! Ale Nartarion se jevil jako úžasný společník. Vysvětloval mi mnohé věci, pomáhal mi, učil mě, brával mě na výlety v astrálním světě. Tehdy jsem už chodila do své meditační krajiny - krásný les, plný elfů, stromů, luk a květin, kde Messaj volně pobíhal po trávě. Seznámila jsem se se Saygaronem, starým elfím kouzelníkem, šamanem a bylinkářem a s Dajim, malým chlapcem, co mi hlídal Messaje. Ale oba dva i všichni ostatní elfové a vlastně všechny bytosti tam mě od Nartariona zrazovaly, Saygaron velmi důrazně. Nevěděla jsem proč a brala jsem to na lehkou váhu, vždyť ke mně byl Nartarion vždycky TAK přátelský!
Někdy v dubnu jsem objevila stránky Alue, které tady asi všichni dobře znáte. Tehdy mě hrozně uchvátilo, že se někdo zajímá o totéž co já. Zhruba někdy tehdy jsem taky začala číst knížku od Doreen Virtue - Léčení s vílami a koupila si i vílí karty, bez nichž si svůj život dnes snad ani neumím představit:) Objevila jsem svou vílu - mou milou Aytrinku a ta Nartariona absolutně nesnášela, nemohla s ním vydržet v jedné místnosti a on mě od ní taky zrazoval.
Psala jsem pod jeden článek o duchovních průvodcích u Alue (ano, tehdy ještě měla diskuze povolené:)), že mám černého jednorožce a ona se úplně zhrozila, že černá bytost je vždy zlá. Oponovala jsem, že on mi jen pomáhá, ale když jsem jí řekla, že ho elfové a víly nesnáší, měla jasno a okamžitě mě od něj zrazovala. Měla pravdu a jsem jí za to dodnes moc vděčná, bez ní by mi to asi trvalo o poznání déle:)
Zavolala jsem na pomoc Aytrin a poprosila jsem Nartariona, aby ode mě odešel. Jenže on nechtěl, zdráhal se a nakonec se proměnil. Tehdy jsem ještě neznala zákon čtyř tváří a on mi opravdu ukázal jen dvě - mladého muže a černého jednorožce. V den, kdy jsem chtěla, aby ode mě odešel, ukázal i třetí a čtvrtou, které byly odporné, nestvůrné a zlé. Aytrin kolem mě vytvořila ochranný kruh ze své fialkové aury a tím mě vlastně zachránila. Nartarion přes ni nepronikl a mé a Aytrinčino dobré a světlé vyzařování ho nakonec zabilo. Zkuste někdy říct démonovi, že ho milujete a vyšlete k němu proud čiré lásky - hodně to s ním zamává;)

Tak jsem se za pomoci Aytrin a díky radě Alue zbavila části Dariela, která ve mně žila, ale bitva se zlem ještě nebyla vyhrána. Pro mě ano - začala jsem číst knihy od Doreen a pak další a další… Pořád jsem se vzdělávala, denně meditovala, cvičila se v dávání a přijímání lásky, čistila si čakry apod.
Finnýsek ale strádal a Dariel nad tím postupně získával svou moc. Podvědomě se mu bránil - a to mělo za následek jeho přibírání, v dubnu 2009 už to bylo 120 kilo.
V té době jsem měla zajímavý zážitek. Chtěla jsem najít svého anděla a zjevil se mi v meditaci malý klučina, tak osmiletý, s holou hlavou a jediným copánkem vzadu, v orientálním oblečení, většinu času levitující v poloze lotosového květu kolem mne. Představil se mi jako Tel'rin a já měla divný pocit - tohle má být můj anděl? Vždyť nemá křídla a ani tu zářící auru! Ale byl tak laskavý a dobrý a měl tak čisté a průzračné vyzařování, že jsem mu věřila. Také mě mnohé naučil a zvedal mi postupně vibrace, až mi jednoho dne představil Arukiho - mého drahého Arukiho v jeho bláznivě barevném batikovaném oblečení a bílých zvonáčích:) Nechápala jsem to - kdo to pak byl? Kdo mi to měsíc pomáhal a rostl tak, jak rostly mé vibrace (během doby, co byl se mnou vyrostl asi ke dvanácti, třinácti letům)? Přišla jsem na to záhy - než se se mnou definitivně rozloučil, řekl mi jméno, pod nímž je znám ve světě - Buddha. Byla jsem strašně šťastná a zároveň úplně paf:D Buddha mi pomáhal s tím, abych mohla potkat svého andílka! Byla jsem mu hrozně vděčná a jsem dodnes:) Občas si na něj vzpomenu, na jeho milou tvář a klučičí úsměv, hlavně když vidím malby dospělého Buddhy; já ho mám prostě zafixovaného jako malého chlapce, co mi moc pomohl.
Uběhl další měsíc a já se dostala na psychologii, byla jsem štěstím bez sebe. To už se ale v dubnu zase zlomil další rok mého života a přišel konečně(!!!) rok Smrti/Znovuzrození. Rok náročných, bolestných, ale tolik potřebných změn. A že jich bylo:)
V květnu jsem se seznámila s Denisou Majerovou, úžasnou paní ze Zlína, co pracuje s andílky, dělá reiki, automatickou kresbu a další věci, mimo jiné i regresní terapii. Odhalila hluboké spojení mezi mnou a Finnem a i to, že Finn má na sobě "škrknu" - démona, který je s ním pevně srostlý.
Nějakou dobu se to neřešilo, v červenci jsem měla jít na regresku, ale to se odložilo, nakonec jdu společně s Finnem a to teď v listopadu.
V červnu jsem pak jela do lázní, kde se můj do té doby dost žalostný zdravotní stav trochu spravil a taky jsem tam zažila pár mystických zážitků (viz tady). To jsem se už hodně věnovala vílám, běžně komunikovala s anděly a archanděly, zejména s Michaelem, kterého jsem si zamilovala a jenž se stal mým nejdůležitějším duchovním patronem a ochráncem. S ním se nebojím už ničeho:)
A pak přišel přelomový srpen - rozešli jsme se na nějaký čas s Finnýskem a já se dala dohromady s Kubou, se kterým to nakonec neklapalo tak, jak by mělo a nakonec jsme se taky rozešli. S Kubou jsem prožila několik zajímavých duchovních zážitků, ale o většině bych se neměla zmiňovat a taky to neudělám;)
Důležitější však bylo, co se dělo s Finnem. Mamka a já jsme zase jely do Zlína, kde přes ni paní Majerová řešila Finnýska. Měl na sobě nějaký běžný binec, ale co bylo hlavní - obrovského démona, který téměř splýval s jeho duší a tvořil na ní temný stín.
Když to pak mamka řekla Finnovi, bylo to jasné - Dariel. To jsou ovšem Finnovi soukromé věci, někdy vám o jeho boji možná poví - důležité je, že se Dariela nakonec zbavil a začal hubnout, shodil už 30 kilo a hubne dál. Když z nás spadl Dariel, mohla jsem volněji dýchat i já a po konečném rozchodu s Kubou a návratu k ozdravenému Finnýskovi jsem nabrala tři kila a jde to stále nahoru.
Pracuji na své sebelásce, cvičím jógu, medituju, dělám vizualizace, stále víc komunikuju se svými andlíky, zjišťuju, že náhle spoustu věcí prostě vím, bez toho, abych to někde četla nebo slyšela. Hodně čtu knížky, které ke mně samy chodí ve správný čas, odpouštím, kreslím mandaly, našla jsem Nathiela (něco o něm viz tady a možná pochopíte, proč mě Nartarion málem oblafnul;)) a prostě na sobě celkově hrozně moc pracuju a po dlouhé době se cítím opravdu naplněná a šťastná, vlastně den ode dne šťastnější.
Brzo mě čeká regresní terapie, zbavuju své tělo i duši bince, hodně se věnuju těmto stránkám a duchovně se snažím dostávat se stále výš. Zda se mi to (po)daří ukáže až čas, ale každopádně příští rok mám rok Velekněze a to značí, že má duchovní cesta směřuje správným směrem:)
Díky, že jste si našli čas přečíst tenhle místy spletitý příběh. Kdo mé stránky čtete už dlouho, jste některé věci již znali, jiné četl každý z vás poprvé. Každopádně věřím, že vám tohle vyprávění něco dalo - když už ne inspiraci a víru, že dobro vítězí nad zlem, tak snad aspoň pocit, že těžké duchovní zkoušky nepotkávají v životě jen vás. A snad je vám tajuplná osoba jménem Lúmennka zas o kousek bližší.

S láskou a s úsměvem vaše Lúmenn
 


Komentáře

1 Lady Rovena Lady Rovena | E-mail | Web | 29. října 2009 v 19:32 | Reagovat

Hmm moc zajímavé. Také jsem provedla jeden rituál, který se nevydařil a jeho účinky jsem pak zažívala asi dva roky, ale tyhle dva roky mi hodně daly. Takže to bylo aspoň k užitku. Jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré :o) Zajímalo by mě co by Alue řekla na toho mého černého koně, který se mi občas zjevuje ve snech a svou přítomností mě upozorňuje na špatné věci ...

2 Petr Pan Petr Pan | 29. října 2009 v 19:47 | Reagovat

To je úplné fantasy, vidím to jako film před očima, i dětem nedostupné scény tam jsou! Jak se pozná, že člověk vstupuje do nějakého roku (Velekněz atd.)?

3 Petr Pan Petr Pan | 29. října 2009 v 22:17 | Reagovat

Teď koukám na pořad Jste to, co jíte, a hned mi to připomnělo tenhle článek :), i když je to někde jinde... Ale ty údaje o váze tady, to je dobrý :).

4 Lúmenn Lúmenn | Web | 29. října 2009 v 22:23 | Reagovat

[2]: vždycky začíná nový rok v den narozenin a počítá se to numerologicky a ještě jsou na to nějaký tabulky. Jsem schopná Mapu růstu (tak se takový osobní tarotový kalendář jmenuje) i s výkladem dát dohromady, ale je to práce aspoň na dvě hodinky, takže se na mě nikdo nezlobte, ale nečekjte, že je budu počítat na požádání:D
Ale všechno potřebný myslím zjistíš v patřičné tarotové literatuře:)

5 Petr Pan Petr Pan | 29. října 2009 v 22:27 | Reagovat

A bez výkladu a jen kdy je jakej rok by to bylo určitě za minutku?! :)

6 Petr Pan Petr Pan | 29. října 2009 v 22:33 | Reagovat

Teď vypadám jak nějakej pochtívač, tak to nech bejt :).

7 Petr Pan Petr Pan | 30. října 2009 v 2:08 | Reagovat

Stejně mi přijde zvláštní, že jsem ještě nenarazil na srovnatelnej blog téhle povahy, které by sepisoval kluk či muž. Lirka, Alue, Lúmenn...

8 Tammy Tammy | Web | 30. října 2009 v 10:04 | Reagovat

[7]: No to já taky ne :D Možná, že my holky jsme na všímání si těchto věcí citlivější, nebo se prostě kluci nemají chuť svěřovat v blogu... Jedině mě napadá Lord Lukáš, ale to už je také rozdíl :)

9 Lady Rovena Lady Rovena | E-mail | Web | 30. října 2009 v 10:33 | Reagovat

[8]: Myslím, že Lord Lukáš je už někde jinde, ale to je jen můj názor

10 Lúmenn Lúmenn | Web | 30. října 2009 v 10:43 | Reagovat

[6]: hmm, když by se mi hodně chtělo tak za 20 minutek:D Ale to bys musel hooodně pěkně prosit:D
A jinak je to fakt, většina takto zaměřených blogů je "holčičí" - těžko říct proč, třeba vážně máme my ženské potřebu to šířit světu:) A Lord Lukáš asi není úplně vhodný příklad:D

11 Foxiss Foxiss | Web | 30. října 2009 v 11:08 | Reagovat

[10]: Asi ide to vnímanie sveta a schopnosť takéto veci "sprostredkovať". Čo sa týka mňa, mal by som sa rozhodnúť - na jednu stranu o tom písať chcem a na druhú mám obavy, pretože naši sú zarytí ateisti vo všetkých smeroch a vedia o mojom blogu :D ale som rád že môžem takto aspoň čítať :-)

Čo sa týka tarotu, nebudem radšej otravovať :P

12 Šegbar Šegbar | Web | 30. října 2009 v 12:30 | Reagovat

Nenapadlo tě někdy, že třeba jseš Indigové dítě ? Je to nejspíš blbost, ale tak nějak mi to přišlo na mysl... :)

13 Lúmenn Lúmenn | Web | 30. října 2009 v 16:54 | Reagovat

[12]: Alue by ti vysvětlila, že indigové děti/lidi musí mít blonďaté vlasy a modré oči, jinak prostě nejsou indigo a basta:) Takže asi nejsem:) Nevím, ale podle mě na pojmenování nezáleží,  já jsem prostě "ta divná" a vyhovuje mi to:)

14 Marci Marci | 30. října 2009 v 18:59 | Reagovat

Eh, Indigo jsou výhradně modrocí blonďáci? ..trochu mi to zavání Hitlerem.

15 Lúmenn Lúmenn | Web | 30. října 2009 v 21:02 | Reagovat

[14]: já nevím, na tohle se ptej Alue, ta to několikrát zmiňovala

16 Lady Rovena Lady Rovena | E-mail | Web | 30. října 2009 v 21:30 | Reagovat

jojo také jsem od Alue slyšela, že indigoví jsou modroocí blonďáci...a ještě se musí narodit v nějaké roce, ale to už si přesně nepamatuju, bohužel.

[14]: jojo Hitler by měl radost :o)

[13]: to neva :o) já su také "divná" :o))) už jsem si na to zvykla, už to moc neřeším a také mi to vyhovuje :o)))

17 Huntmaster Huntmaster | 31. října 2009 v 10:25 | Reagovat

[7]: To mě taky napadlo a řekl bych že většina blogů obecně je dívčích (snad se nikdo neurazí:)

18 ok ok | 2. listopadu 2009 v 21:36 | Reagovat

No teda to bylo tak strašidelné, že teď nebudu moct spinkat. A psycho. Doufám, že alespoň já jsem normální:)
To že se v podstatě schmejdi můžou vydávat za duchovní průvodce je fakt. Jedna neblonďatá indigačka (Aluška si fandí že) mi vyprávěla, jak ji její průvodce Kai v podstatě chtěl zákeřně zlikvidovat. Kai byl Anunnak ale dal se na světlou stranu a dělal prostě průvodce indigu. Časem se přišlo na to že kuje pikle a vykopli ho. Nový průvodce Andreas byl Anuhazi, což jsou jednoduše protipól Anunnaků. Kai stále dělal dusno a tak Andreas dostal od Zdroje pokyn aby ho ukončil, poněvadž ohrožoval je všechny. Andreas, bytost světla, mu ale dal šanci vyzval ho na souboj. A teď už její vlastní text:
On už byl prostě vyřízený,Kai prostě jen ležel na zemi a umíral...A Andreas stál opodál a opravoval si rány...Já jsem se postavila nad Kaie a ten duch /ona/ k němu promluvil...Měl jsi to za potřebí milý brachu, musel jsi skončit takhle?? Měl jsi přeci na výběr...A on duchovi odpověděl: Podle mě to nebyla chyba, nezničil jsem Roxanu já přijdou jiní...Udělal bych to znova..!! A vyrazil proti mě poslední energii co měl, mohl mě dostat...Ale to přiskočil Andy, nastavil svoje tělo a od něj se to odrazilo do Kaie, tak se dorazil sám sebou...Andy pak s toho byl dost špatný...A ne že Andreas je špatný protože vykonal rozsudek jak nemusel...Ale on Kai měl taky volbu...Mohl být pro jednou ten lepší, ale nechtěl..

Tak to nakonec dobře dopadlo a můžu jít spokojeně spinkat.

19 Lady Rovena Lady Rovena | E-mail | Web | 3. listopadu 2009 v 11:23 | Reagovat

[18]: tý jo, to jsou zápletky :o))) úplně jak ve filmu :o)))

20 Lady Hestia Lady Hestia | E-mail | Web | 21. března 2011 v 13:45 | Reagovat

Páni!Člověk těžko uvěří, že se takovéhle věci můžou u některých lidí doopravdy dít. Můj život se v porovnání s Lúmennčiným zdá úplně nudný a jednotvárný. Je vidět, že Lúmenn je skutečně výjimečná osoba a měli bychom si jí vážit. (neříkám, že se na ostatní lidi vykašleme :))

21 Lúmenn Lúmenn | Web | 21. března 2011 v 15:41 | Reagovat

[20]: ale prdlajs, se úplně červenám když to čtu, nejsem o nic lepší nebo horší než ostatní, něco už jsem zažila, to ano, ale zas tak světoborné to určitě není:)

22 Lady Hestia Lady Hestia | E-mail | Web | 23. března 2011 v 15:16 | Reagovat

No, když myslíš :D
Tak jo přiznávam, že občas přehánim, ale ti, kteří mě dobře znají, vědí, že když přeháním, znamená to, že mě něco dost ohromilo.( V některých případech to ovšem znamená, že jsem prostě jenom praštěná, o čemž dostatečně vypovídá náš "Klub praštěných šílenců" nebo taky HeHeClub, díky němuž mám taky tuhle super přezdívku- koho vás to zajímá, více na http://he-he-club.webnode.cz/ a mimochodem pro návštěvníky- neděste se těch zoufalejch komentářů, jen se mi stejskalo:D)

23 Darlin Darlin | 29. května 2011 v 18:50 | Reagovat

Dobro nad zlem vitezi,ale tedy aspon v tom nasem svete,ale tady na Zemi je to horsi :(

24 Degon Degon | 14. června 2011 v 13:11 | Reagovat

Milá Lúmenn, hľadal som na internete niečo o démonoch, lebo chcem napísať článok o reinkarnácii a démonológii a narazil som na tento Tvoj blog a Tvoju úprimnú výpoveď o hľadaní pravdy, svetla a šťastia (Boha). Myslím, že ťa chránia skutočne mocné duchovné sily, že ťa uchránili pred sebazničením. Možno máš dajaké poslanie vo svete (ktoré možno aj tuším) a ku ktorému smeruje celé tvoje poznanie a životná skúsenosť. Ale aby sa to v tebe prejavilo, musíš ešte duchovne dospieť. Držím Ti palce, aby si mohla iným pomáhať a chrániť ich od démonov...

25 Honza.pl Honza.pl | 13. ledna 2012 v 10:29 | Reagovat

[13]:Modré oči Indigové děti mají, ale ty blonďaté vlasy jsou tak trochu nadsazené. Jako malý jsem byl blonďatý, vlasy mi ale teď ztmavly. Ten pocit, odlišnosti a zvláštní schopnosti a myšlení ale zůstaly. Myšlenka, že patřím mezi Indiga, mě trápila už dlouho, dnes jsi mi ji ale potvrdila v mailu, protože Indigové děti podle mého názoru patří mezi posly světla.
Děkuji, cítím se lépe a držím Ti palce ve tvém spirituálním rozvoji :-)

26 Doesn't matter who I'm Doesn't matter who I'm | E-mail | 14. ledna 2012 v 19:24 | Reagovat

Behem cteni tveho clanku mi bylo pochvili jasne ze patris k indigovym detem jakozto vsichni narozeni cca po roce 1980 mozna aj trochu pred. Proste indigo vstopila do nasi aury. No a ted jsou jedinci, kteri tim indigem zari, kde se jen da (indigo je chceteli "hlavni" barvou ac u toho "pravidla" primo rostu) a to jsou ti kterim rikame indigove deti a je jedno jestli maji oci modre zelene, vlasy zlute oranzove ci co ja vim jake.
Pro nas je dulezite to co se od techto lidicek ucit/ co se na snazi rict ne to jestli vypadaji tak ci tak.
Nekterym, zabere i par let nez to zvlastni oznaceni indigove dite jsou ochotni prijmout akceptovat za sve.
Nemuze byt pro indigo nic horsiho nez nekam patrit nekam se zaridit dyt je to cvok ten nikam nepatri a vy se ho snazite skatulkovat no potes. Ok ti uvedomilejsi uz mozna se snazi se nekam zaradit ale myslim, ze vetsina brzy pochopi / ci jiz pochopila, ze to jak si nejde. Takze drzim palce cele teto nasi vasi a vlastne vsech, bande podivinu ;)

27 Honza.pl Honza.pl | 14. ledna 2012 v 20:28 | Reagovat

[26]: Máš pravdu. I mně se dělá problémy zařadit. Díky bohu znám pár takových lidí a s těmi si rozumím velmi dobře. Někdy mám pocit, že mezi námi funguje telepatie. Nemusíme moc mluvit a přesto víme, co vlastně chceme říct. Po pravdě si někdy příjdu jako blázen. To hlavně, když společnost moje kontroverzní názory moc nebere.

28 Doesn't matter who I'm Doesn't matter who I'm | 14. ledna 2012 v 20:59 | Reagovat

[27]: otazkou je jestli jses kontroverzni ty nebo spolecnost ;)

29 Honza.pl Honza.pl | 14. ledna 2012 v 21:21 | Reagovat

:)... Ať už je to jak chce, jsem svůj a nenechám se změnit. Většina lidí prostě používá hodně slov ale vlastně neříkají absolutně nic. Co asi nikdy nepochopím, je proč vlastně cítím emoce lidí kolem sebe. Dokážu si všimnout jen sebemenšího napětí v místnosti. Někdy se cítím, jako kdybych měl v sobě detektor lži, pokud mi někdo lže jednám docela citlivě a přiznám se, že tenhle fakt se mi zrovna nelíbí.

30 Terry Terry | E-mail | 13. července 2012 v 1:29 | Reagovat

No, myslím si že Indigové děti nemusí bát modroocí blonďáčci ( či modrooké blondýny) . Já jsem třeba černovlasá a hnědooká a jsem taky indigo.Mimochodem, indigové děti se měli rodit kolem roku 2000. Myslím si, že se Alue mílí, protože přeci v tomhle nezáleží na vzhledu člověka, ale na duši a ta nemá žádnou podobu, ve smyslu barvy vlasů či očí a indigová je vlastně naše duše a náš fizický vzhled se tomuto tvrzení nemusí přizpůsobit. O Indigových dětech se dočtete zde(tedy na těchto stránkách, ale konkrétní odkaz jsem nemohla najít  :) ) :http://zivotni-energie.cz/meditace-relaxacni-techniky-meditacni-hudba-prakticke-zkusenosti.html Jinak Lúmenn, velmi působiví přípěh který se tršku podobá tomu mému. Myslím že tím co jsi všechno přežila i když jsi ,,neměla,, (jako přežít třeba dávku prášků) je důkaz toho  že ačkoliv chceš domů, máš tu určité poselství které máš splnit, musíš i nás tady na Zemi obohatit o své skušenosti a pak přeji šťastnou a přirozenou cestu domů... :D

31 Rawie Rawie | 20. září 2012 v 22:07 | Reagovat

Příběh jak z nějaké knížky... docela mě ale děsí, jak si jsme podobné. Jako menší jsem měla obrovskou fantazii (vlastně jí mám doteď), máme stejně starou sestru, i já jsem usínala s představami, jak s někým bojuji a prohrávám, umírám a objevuje se někdo, kdo mě odnáší do bezpečí. Hobita jsem četla o rok později než ty, následoval Harry Potter i Pán prstenů. Všechno mě to pohltilo a já jsem si začala vytvářet svůj vlastní příběh, svět, skutečnost...
Teď mi je 13, a už několikrát jsem přemýšlela o tom se zabít (cítím se jako psychopat, když to píšu), rozum ale vítězí a já bych to nebyla schopna udělat. Ty evidentně máš léčitelské schopnosti, mě se několikrát zdáli sny o budoucnosti a stejně tak je mi známa i telepatie (uvedu trochu divný příklad, ale třeba když mě doma čeká oběd, ucítím na okamžik přesně tu vůni, ikdyž jsem na úplně jiném místě). Doufám, že mě tedy nepotká tolik těch horších věcí, jako tebe.

Ale musím to zopakovat - tvůj život by dal na knihu :)

32 Touka Touka | 3. února 2015 v 17:57 | Reagovat

[15]: Od Alue se taky dozvíš, že kdo si udělá reiki, je prokletý a nemůže pracovat s energiemi :DDD
Lúmennko, vím, že na Alue hodně dáš, ale opravdu mi to přijde jako pěkná hloupost - že by měl fyzický vzhled něco společného s naší duší.
Sama jsem indigo a mám hnědé vlasy i oči :D
A taky mě napadá něco, co bude asi znít trochu divně, ale - v tom případě by mohly být indigové děti pouze bělošské, tudíž se prostě budou všechny rodit jenom v evropě a v celičké africe a asii nenajdeme ani jedno? :DD

33 Lúmenn Lúmenn | Web | 10. února 2015 v 19:29 | Reagovat

[32]: na Alue jsem dala kdysi, dnes už ne. Odkazuji na ni s tímto komentářem proto, že ona tvrdí, že to tak je, tak ať si svoje teze obhájí;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama