Bludné duše a emoční/mentální těla

18. ledna 2010 v 17:30 | Lúmenn |  Duchové
Poslední část, která nám chybí ke kompletnímu "rozebrání" tématu duchové - tedy toho, co je duchy obvykle nazýváno a co jimi obvykle ani v nejmenším není. V tomto článku to (narozdíl od předchozích dvou - Emoční otisk a Astrální bytosti) bude ale opravdu o těch fenoménech, které si označení duch nárokovat mohou. Zejména se zblízka podíváme na bludné duše, což je nejklasičtější představa o jakémkoli "duchovi" a pak ještě něco, co bludnou duši připomíná a sice zbytek mentálního/emočního těla zesnulého jedince.


Tři těla, jen jedno přežije

Většina duchovních nauk uznává teorii tří těl člověka - první je hmotné, jehož existence je vám zřejmá, je to ten týpek/ta děvčice co se na vás směje v zrcadle a kterého tolik bolí, když se nakopnete. Druhé tělo je emoční/mentální (užívají se oba názvy), které obklopuje to hmotné velmi těsně, mnohdy barevně září (pak jej někteří lidé vidí jakou různě zbarvenou auru) - toto tělo tvoří jakési naše podvědomí a vědomí současně a například při astrálním cestování spolu s duší vystupuje z těla. Emoční tělo je i jen lehce sensitivním jedincům viditelné, ne tak duše, tělo třetí. To jediné přežívá naši smrt a pokračuje v koloběhu znovuzrození - na rozdíl od emočního těla totiž v sobě nenese tak jasné stopy pozemského života.
Když tedy člověk zemře, jeho mrtvé fyzické tělo opustí duše a jeho emocionální tělo se velmi brzy rozpadne také. Problém ale nastává ve chvíli, kdy smrt je náhlá, nepřirozená (násilná, děsivá apod.) a provázejí ji silné emoce (smutek, strach, bolest…). V některých případech vzniká jen obraz bez inteligence (viz výše zmiňovaný článek o emočních otiscích), ale stává se, že zatímco fyzické tělo zemře a duše opustí hmotný svět, emocionální/mentální tělo tu zůstane a odmítá zemřít. A vzhledem k tomu, že emocionální tělo má velkou část inteligence zesnulého, může si dělat co se mu zlíbí. Někdy se mstí, jindy se vrací ke svým blízkým nebo obchází místo svého skonu - a citliví jedinci na něj pak narazí jako na ducha.
Čím delší doba uběhne od smrti fyzického těla, tím více emocionální tělo bledne a zapomíná kým bylo. Vzpomínky na život se vytrácí, identita se rozmazává a většina takovýchto duchů zanikne během několika let až desetiletí. Jsou však i tací, kteří přetrvají stovky až tisíce let, většinou pokud jsou velmi chamtiví a hlídají si svůj majetek, který nabyli za živa a nebo pokud byla jejich smrt velice tragická a ani čas nezahladil ostré hrany vzpomínek.
S duchy, kteří vznikli z emočního těla se dá komunikovat, jak už jsem řekla, jsou inteligentní v podstatě stejně jako bývali za živa. Ale někteří se svého bývalého domova či místa úmrtí nechtějí vzdát a tropí neplechy všem, kdo se jim pletou do cesty. Pak musí nastoupit jedině vymýtání.


Já nejsem mrtvý! Aneb bludné duše...

Tito duchové jsou vlastně nejtragičtějším případem takovýchto zjevení a mylně jsou za ně považováni všichni duchové. Naštěstí ti, ze kterých se staly bludné duše, tvoří jen malé procento ze všech zesnulých - malé, ale o to hrůznější. Ne pro vás, ale pro ně.
Bludná duše vzniká ve chvíli, kdy po smrti těla odmítne duše zemřelého odejít na onen svět. Někdy dokonce nemůže - pak se jedná o jednu z nejhorších kleteb, kterou velice rádi využívali třeba Egypťané. Kromě kletby existují ale mnohem prozaičtější důvody, proč se duši prostě nechce - hodně přesvědčení materialisté často ani nevěří, že jsou mrtví, prostě jim to nedojde a když si to konečně uvědomí (což může trvat i léta!) bývá většinou už na nějaký odchod pozdě. Jiným důvodem může být velký strach, někdy z toho, co je "na druhé straně", ale mnohem častěji sobecký strach o majetek, peníze, rodinu… Žárlivost je taky dobrým důvodem pro vznik bludné duše, prostě tu nechcete nechat manželku po vaší smrti bez dohledu, co kdyby…!
Někdy tuhle neveselou situaci zaviní přílišným lpěním na zesnulém jeho bližní - rodina, přátelé, partner/ka. Přílišný smutek při smrti blízké osoby, zoufalství, záchvaty smutku a třeba myšlenky na sebevraždu apod. mu nedovolí opustit tento svět a jeho duši si pak připoutáte k sobě. Zase to souvisí s tím, že má o vás strach, má vás rád a proto nemůže, ale spíše nechce odejít.

Všechny tyto emoce ale musí být velice silné - zatímco emoční otisky nebo přežití emocionálního těla se děje spíš podvědomě a vy to příliš neovlivníte, vznik bludné duše provází dost bolestivý proces pro ni samotnou. Ona se vzdá všeho krásného, nového, co by mohla zažít, ona odmítne cestu tam, kam musí jít všechny duše a ačkoli si ve chvíli, kdy se jí "zavře brána na onen svět" myslí, že udělala správnou věc, čas ji brzy přesvědčí o opaku.
Jako bludná duše nemůžete dělat nic - žijete jen z minulosti, ze vzpomínek na život. Nemůžete hýbat s předměty, mluvit s lidmi, váš hlas zachytí jen ti nejcitlivější a to se vás ještě budou bát. Vaše existence záhy pozbude smysl a po pár dnech se takový člověk začne ptát proč sakra neodešel.
Bludné duše většinou nemají na to, aby sami požádali Vesmír o odpuštění a mohli v klidu odejít, naopak, to, že jsou tu navěky odsouzeni žít jako duch je dovádí k šílenství a začnou se mstít. Děsí své bývalé přátele a rodinu, rozlévají kolem sebe nenávist a strach atd. Jindy jsou zase tak nešťastní, že v jejich blízkosti cítí i materialisté smutek, žal a bolest.
Dostat bludnou duši tam, kam patří je mnohdy velice náročné, někdy proto, že stále nechápe, že je mrtvá, jindy proto, že nevěří, že jí může být odpuštěno a jindy prostě proto, že jí z takového života hrábne. A na takové duchy si dávejte největší pozor.
 


Anketa

Považuješ tyhle stránky, poselsvetla.blog.cz, za přínosné?

Ano, mnohdy mi pomohly a jsem za ně rád/a 79.7% (385)
Ale ano, občas se hodí 13% (63)
Moc ne, je toho na nich málo 2.7% (13)
Vůbec ne, jsou to bláboly 4.6% (22)

Komentáře

1 Lili Lili | Web | 18. ledna 2010 v 19:48 | Reagovat

Asi se to sem úplně nehodí, ale když jsem byla léčitelky, odpoutávali jsme duše,co na mě byly ''přilepené'' a to tedy bylo co?

2 Lord Lukáš Lord Lukáš | Web | 18. ledna 2010 v 20:39 | Reagovat

Zdravím. Na jednu stranu máš dětský, naivní přístup k ostatním a rádoby příjemný a ten hodný, správný, ale na straně druhé nejsi přístupná kompromisům (v některých případech). Kdybys byla taková jak se snažíš jevit se navenek, tak ti je jasné (a nebudeš to ani zkreslovat) že my dva máme stejný zájem na magii (ale v jiných odstínech to vyjadřujeme)...

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 19. ledna 2010 v 8:54 | Reagovat

[1]: to byly bludné duše, mají málo energie a tak se přiživují na živých lidech, moc neškodí, ale i ta trocha energie ti pak chybí

[2]: můj přístup není rádoby příjemný, ale upřímně příjemný:) Ráda se k lidem chovám hezky, protože Vesmír mi to vrací. A Luko, no tak, my dva nemáme ani vzdáleně podobný zájem na magii, já egocentrismem a arogancí opovrhuji, ty ji vyznáváš. Tohle přece nejde dohromady, až přestaneš sám sebe i magii brát tak příšerně vážně, možná se naše cesty budou podobat více:) A Luki, kompromis dělají vždy obě strany, i když nechápu, proč by ho měl dělat kdokoli z nás - ty mi nepřekážíš, já ti nepřekážím, takže je vše ok, ne?:)

4 Lord Lukáš Lord Lukáš | Web | 19. ledna 2010 v 9:41 | Reagovat

[3]: Zdravím. Tak, právě takovým komentářem jsi dokázala jak lžeš i sama sobě. Každý pravý student magie by věděl, že egocentrismem a arogancí se pouze bráním lidem drzým, provokujícím (byť by měli i pravdu někdy a tedy měli v jádru rozumný názor) a tedy se bráním lidem kteří se ke mně vyjadřují způsobem který se mi značně nelíbí. Takže egocentrismus ani aroganci nevyznávám. Je to jen obranný mechanismus (jakýsi myšlenkový štít) který je ale pro mě velice účinný.

Jen ještě k tomu dodávám že magie je nejvyšší Vědou kterou se musí brát vážně a ne jako nějaké dítě které si chce hrát (a tomu se podobáš nejen ty ale i více podobných lidí především z internetu). Ostatní studenti magie jsou mnohokrát natolik vážní a zodpovědní že ani na internetu nevystupují se svými postoji a magii praktikují svým vážným způsobem dále.

5 Lúmenn Lúmenn | Web | 19. ledna 2010 v 16:59 | Reagovat

[4]: každý dobrý člověk by věděl, že arogance a egocentrismus je vlastnost nížšího já a jen láska a tolerance je vlastností já vyššího, které je tím, co bychom v rámci našeho studia měli rozvíjet. A já se za své dětské vlastnosti nestydím, hra je úžasný nástroj pochopení:) Umět být vážný je občas velmi důležité, stejně tak je důležité umět si hrát:)
A drahý Lukáši, sama sobě nelžu už tak nějak ze zásady a ze zvyku. Je to velmi zbytečná věc:) Všeho s mírou, užívej života a uč se, je to přece tak zábavné:)

6 Polgara Polgara | Web | 24. ledna 2010 v 12:05 | Reagovat

Představa bludné duše, která si jaksi neuvědomila, že už zemřela je dost děsivá, a to, že tu může zůstat i žárlivý manžel je nepříjemná představa, nicméně opět díky za přiučení.

7 Wiwi Wiwi | E-mail | 26. února 2010 v 21:39 | Reagovat

Pozerám že astrálny svet nie je úplne ružový -_-. Anjeli a víly  a pod. je určite niečo neskutočne krásne, ale keď čítam koľko nástrah na človeka neznalého číha, tak mi behá mráz po chrbte.

8 Mira pardubice Mira pardubice | E-mail | 21. března 2010 v 22:34 | Reagovat

Me beha mraz po zadech po celou dobu,co si to tu ctu.jsou to velice zajimave a docela poucne veci a rady.

9 Marry Marry | 4. února 2011 v 9:53 | Reagovat

[4]:Nejsem na tom zas tak dobře jako Lúmennka. Ale i malé dítě pochopí že ego k nám nepatří a musíme soužívat na lásce a pochopení. Proč nejmenší děti od malička až tak cca do tří let jsou jasnozřivé a když jim řeknete že mají nějakého andílka tak dřív nebo později s ním začne komunikovat?Kdyby každý myslel takhle tak by mezi námi nebyly hádky a svět by byl o mnoho vyšší v úrovni esoteriky.Neříkám že se musíme chovat jako malé děti jen ti chci dodat že Lúmenn má obrovskou pravdu

10 Lady Hestia Lady Hestia | E-mail | Web | 19. března 2011 v 14:28 | Reagovat

Páni! Dosud jsem nečetla na toto téma nic tak působivého (pokud nepočítám články z tvého blogu).Rozhodně se mi to bude v životě hodit. Často čtu v různých časopisech (znáš Bravo?) "tajemné historky", které těmto informacím o bytostech nám nepříliš známým skutečně odpovídají.

11 Lady Hestia Lady Hestia | E-mail | Web | 19. března 2011 v 14:33 | Reagovat

Neustále v myšlenkách cítím, že kdybych se s některou z oněch bytostí setkala, moc bych se nebála, ovšem z mých zkušeností vím, že mé emoce se tak jak si je představuji nikdy nezachovají, tedy přesněji řečeno, při setkání např. s emočním otiskem bych nezachovala klid, ale nejspíš bych dostala infarkt a po vyléčení by mě odvezli do psychiatrické léčebny.

12 Nilraem Nilraem | E-mail | 7. října 2012 v 3:36 | Reagovat

[4]:Prvně chci dodat, že článek je zajímavý a pojímá rozhodně hlubší aspekty než ostatní masy lidí co znám.
Dále bych rád připomněl, že se tu bavíte o tom zda se má člověk Vašich duchovních hodnot ubírat spíše cestou lásky a míru nebo obranných mechanismů. Upřímně řečeno musím přiznat, že jich sám občas užívám, ale to pouze když se člověk něčeho bojí nebo u témat, kde je mu cosi nepříjemné. Nevím sice Lukáši co přesně se Vám stalo, že již nevěříte v lidi a naprosto chápu, že se to může stát. Myslím si, že mág by neměl jít za láskou nebo arogancí. Měl by je kombinovat tak, aby vznikla rovnováha.
K vlastní zkušenosti s článkem se musím přiznat, že před nějakými 5 lety mi zemřela matka (v mých 14 letech) a přestože jsem od té doby nezaznamenal jedinou emoční stopu ani nic takového, pořád nějak cítím, že se mi drží. Situace byla poněkud složitější a nezemřela úplně přirozenou smrtí a nejsem si ani jist, zda jí na sebe nepoutám vlastně spíš sám... Bohužel nevím jakým způsobem se jí zbavit a zda to ještě vůbec jde. Mé senzitivní schopnosti se od té doby značně snížili.
Za článek děkuji, bylo by někdy velice poučné se s Vámi (Lúmenn) setkat osobně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama