Reinkarnace - můj pohled

27. května 2012 v 5:55 | Lúmenn |  Úvahy a zamyšlení
V poradně se mi objevil dotaz, který se týká reinkarnace. A klade velmi zajímavé otázky (děkuji Luz:)). Pojďme se tedy společně podívat na to, co to ta zapeklitá reinkarnace vlastně je. Jde jen o moje názory, které ale mám v sobě již od dětství a mnohokrát se mi v životě potvrdily.
Podle mě je reinkarnace fakt, nikoli víra. Jsem o existenci reinkarnace naprosto skálopevně přesvědčená, mimo jiné mě o tom přesvědčila i kniha, která se jmenovala prostě Reinkarnace (autora si bohužel nepamatuji) a byli v ní desítky příběhů o dětech, které si pamatovaly své minulé životy, dokonce jeden chlapec usvědčil svého vraha z minulého života. Vřele doporučuji, pokud ji dohledáte.
Dlouho jsem přemýšlela, jak tento článek napsat, aby odpovídal na otázky a při tom shrnoval i mé názory a pak jsem zjistila, že tento článek jsem již napsala - jeden v roce 2008 a druhý 2009, což už je pěkná doba, ale můj postoj se od té doby de facto nezměnil. Proto zkopíruji tyto články téměř doslovně ze svého osobního blogu, kde jsou velmi hluboko v archivu, takže předpokládám, že jste je ještě nikdo nečetli. Pokud ano, tak se omlouvám za duplicitu, ale psát tak složité úvahy znovu, to po mě prosím nechtějte:)


REINKARNACE - POJMY

Karma - je to něco jako míra hříchů, které si člověk střádá. V učení karmy ale není hřích to, co člověk za hřích nepovažuje - když tedy někoho zabiju, ale budu vnitřně cítit, že jsem udělala dobrou věc, karma se mi nezhorší. Když ale budu silně věřící křesťan a nepůjdu v neděli do kostela a budu si to strašně vyčítat, karma se zhorší.
Karmická nádoba - pro zjednodušení se mluví o "naplňování karmické nádoby", kterou si můžete představit jako sud, do kterého přitékají "hříchy" a hladina se zvyšuje. Když uděláme nějaký dobrý skutek, hladina klesne = karma se vylepší. Většina lidí má v nádobě vždy nějakou míru hříchů, bývá naplněna tak do 1/3. Když se ale naplní do 2/3 už to začíná být zlé, stíhají nás nemoci, prožíváme rozchody a těžké situace v životě. Když je nádoba plná tak z 90% člověk většinou umírá.
Špatná a dobrá karma - když člověk opustí život s málo naplněnou nádobou, prožil ho správně a má nárok na lepší život (viz dále). Pokud ale hodně "hřešil" jeho příští život bude méně příjemný a má také na výběr méně možností (opět viz dále).
CO JE ÚČELEM?

Je chybné myslet, že karma a reinkarnace je jen jistá forma odměny a trestu. Životy neprocházíme proto, abychom se bavili nebo abychom strádali, účel je trochu jiný. Naše duše (tedy ta jediná nehmotná substance, jež přežívá i fyzickou smrt) se posouvá dál, učí se, vzdělává. Čím na vyšší úrovni je duše, tím lepší životy můžeme prožívat. Planeta Země není jediným světem ve Vesmíru, který můžeme navštívit a hlavně Země je teprve docela na začátku karmické cesty. Je to jeden z těžších světů, říká se jí také planeta kříže. Život zde je těžký a hodně vázaný na hmotu. Na Zemi přicházejí duše z ještě horších míst a z ní zase odcházejí duše na vysoké úrovni, které míří do lepších světů. Mnohem dál na naší cestě tedy potkáváme další světy a nakonec můžeme dojít až do nejvyšší čistě energetické formy bytí, k absolutní svobodě a klidu, kam ale dojde jen malé procento duší. Většina z nich není schopná se oprostit od závislosti na hmotě. Takže žádný cukr a bič, nejlépe se to vysvětluje na počítačové hře - čím těžší kolo projdeš, tím více dostaneš expů, čím více máš expů, tím vyšší máš level. Účelem je projít úspěšně všechna kola a dostat se až na nejvyšší level.

TEORIE

V zásadě existují dvě teorie o karmě. Já jsem si je skloubila dohromady, což mi přijde nejlogičtější, ale popíšu je zvlášť.
Teorie první: Narodíme se a prožijeme svůj život. Po smrti přijdeme na jisté nehmotné místo, které by se dalo nazvat očistcem a vidíme celý svůj život. Energetické bytosti (průvodci zemřelých, andělé, říkejte jim jak chcete) nám sdělí, jak moc plná byla naše karmická nádoba a podle toho nám dají na výběr z dalších životů. Když byl život dobrý, můžeme si vybrat - další snadný život, plný lásky, bohatství a štěstí a nebo život těžší, plný strádání a bolesti, ale zato takový, co nás posune rychleji dál. Zase analogie k počítačové hře - lehký život, málo expů; těžký život, hodně expů. Když jsme ale prožili špatný život a nádoba byla hodně zaplněna, nemáme na výběr vůbec nebo máme jen omezené možnosti a musíme se smířit z těžkým životem.
Příkladem budiž třeba - žil jsi jako podnikatel, byl jsi bohatý, ale lakomý až hanba a bil jsi svoji ženu. Dostaneš pak za úkol prožít život v chudobě s touž ženou, kterou jsi bil, ale musíš jí být milujícím manželem. Poznáš jaká je chudoba, ale i jaké je milovat a být milován, když to dokážeš, můžeš jít na své cestě dál. Stejně tak zdravý člověk, co nevydržel a stal se alkoholikem a upil se k smrti bude příští život těžce nemocný, aby pochopil jak cenné je zdraví atd. atd.
Tady je důležité zmínit, že lidé, ačkoli si své minulé životy téměř nepamatují, vždy podvědomě tuší co mají dělat (znáte takový ten šestý smysl, co vám říká, tuhle práci neber nebo s tímhle mužem nechoď?:) ). Je ale spousta možností, jak svůj minulý život poznat a pochopit, co tu máme teď za úkol, zabývá se tím třeba regresní terapie. Proč si životy nepamatujeme? Je to snadné - jsme na příliš nízkém levelu, příliš hloupí a příliš vázaní na hmotu a musíme se k minulým inkarnacím dostávat složitěji. Vyšší level přinese snažší učení v tom, že si budeme pamatovat z minulých životů mnohem více.
Teorie druhá: Zatímco první teorie předpokládá, že se mezi životem a smrtí dozvíme, co máme dělat a pak do toho vyšší síly nijak nezasahují, tato teorie je doplněna ještě o něco. Předpokládá existenci jakéhosi strážce (Freud ho nazýval Superegem, duchovní nauky mu říkají Vyšší Já), který dohlíží na zaplnění naší karmické nádoby. Když se hladina zvedne, stihne nás nemoc, nehoda, vyhazov z práce apod. Důležité je, čím se nám zvedla - když strašně kouřím (a považuji to za hřích, stydím se za to) - dostanu rakovinu; když machruju s tím, že jsem manažer, co se topí v penězích a zakládám si na své pozici až příliš, moje firma zkrachuje a já budu bez práce atd. Vyšší Já nás hlídá, abychom na něčem příliš nelpěli a pokud lpíme (na penězích, partnerovi, dětech, domě…), většinou o to přijdeme. Je samozřejmě rozdíl mezi láskou k partnerovi a lpěním, kdy ho nenecháme volně dýchat, totéž se vším, co v životě máme. A když páchám domnělý hřích, jsem za to taky potrestán - pořád si myslím, že hřeším, když jím sladké. Jsem z toho tak v háji, že mi začne být zle od žaludku a když mi to nedojde, dostanu cukrovku a sladké už si nikdy nedám, abych si uvědomila, kde je hranice mezi zdravou láskou k dortům a lpěním na nich, které přechází až v nenávist za každou sladkost v puse.
VYCHOVÁVÁM, VYCHOVÁVÁŠ

Naším úkolem na této planetě je neustále zdokonalovat sebe i své blízké. Proto člověk, co se narodí jako postižený (jak jsem zmínila v onom pro mnohé kontroverzním článku) není jen věc, o kterou bychom se měli starat nebo jen někdo, kdo je potrestán za špatný život postižením. On si svůj život vybral (a nebo kvůli špatné karmě na výběr neměl, viz výše) a kromě svého poučení (ztížený život) má za úkol vychovat lidi ve svém okolí - své rodiče, sourozence, přátele, sousedy. Aby oni dali lásku "dementovi" a vychovali jej ve ztížených podmínkách jak nejlépe umí a aby on prožil sice náročný, ale co nejvíce šťastný život a všichni zúčastnění si tak svou karmu vylepšili.
Všichni se navzájem vychováváme - máte partnera, co dělá doma binec? A nelpíte náhodou až příliš na pořádku? Vaše děti nejsou tak dokonalé, jaké jste je chtěli mít a nosí domů pětky? A nelpíte až nezdravě na dobrém vzdělání? Zkuste si tyhle otázky položit a třeba zjistíte, že vaše nemoc, nezdary ve škole a práci, hádky s rodiči atd. nepramení z boží kletby, nepřízně osudu nebo prosté náhody, ale s lpění na věcech a vaší přeplněné karmické nádoby.
Tolik o reinkarnaci, jak podle mě funguje a nyní to, proč na ni věřím:
Reinkarnace, tedy jev, kdy lidská duše přechází mezi životy, je poslední dobou hodně diskutovaným fenoménem. Snad už jsou okovy křesťanské víry příliš svazující, nebo se jen poslední generace začíná zamýšlet nad svými činy, jisté je, že na slova karma či převtělování narazíte v mnoha diskuzích - ať už nad pivem či kávou.
Pro ty z vás, co zůstali východními naukami zatím nepolíbeni, jen v krátkosti shrnu o co se jedná - lidská i zvířecí duše podle tohoto učení není ohraničena narozením a smrtí, ale rodí se stále znovu a znovu v různých tělech. Jak prožívá životy, nabaluje na sebe události a skutky, dobré i zlé. Ty dobré pak dostane splaceny v podobě odměn v dalších životech, ty špatné v podobě trestů. Míra těchto činů se nazývá karma - dobrá karma znamená štěstí, lásku, peníze, špatná přináší bolest, hlad, nemoci a bídu. Znovu a znovu se prý setkáváme se stejnými lidmi, abychom odčinili to zlé, co jsme jim kdysi napáchali a nebo abychom si užili krásného života po jejich boku.
Samozřejmě, že každý člověk si v životě položil otázku: "Co bude po smrti?" popřípadě "Co bylo předtím, než jsem se narodil?" Smysluplnou odpověď vždy přinášela náboženství, kterých bylo a je dostatečné množství, aby si každý vybral to, co mu nejvíce vyhovuje. Ale s globalizací světa se náhle náboženství prolínají a jedinec má problém se mezi všemi těmi teoriemi rozhodnout.
V zásadě ale náboženství nabízejí tři pohledy na posmrtný život - materialismus a ateismus tvrdí, že není nic. Západní náboženství jako křesťanství, islám a judaismus mají ráj pro zbožné ovečky a peklo pro hříšníky. A východní filozofie hinduismu, buddhismu apod. hlásají reinkarnaci.
Pro Evropany je obecně těžké se vyrovnat se ztrátou hodnot, které sliboval "starý" svět, ale stejně jako už i papež ví, že země není placatá, musí křesťanští fanatici uznat, že na nebi se mezi satelity neprohání Pán Bůh na obláčku a pod zemí se u zemského jádra neohřívá Lucifer. Tím dostal základ křesťanské víry pořádnou ťafku a není divu, že příslib blaženosti už netáhne věřící jako dřív a tak si západní lidé hledají nové teorie o posmrtném životě. Ti, kteří neuvěřili metafyzické podobě nebe a pekla, většinou přecházejí k ateistické teorii - ze tmy jsme se narodili a do tmy zase spadneme. Jednoduše řečeno kromě padesáti (v dnešní době i osmdesáti) let pozemské existence neexistuje nic. Pro mě je to když už ne rouhačské, tak omezené.
Někde jsem četla, že kdyby dosavadní existence Vesmíru trvala jediný den, život celého lidského rodu by se počítal na minuty. Jeden lidský život od narození ke smrti by pak zabral ani ne milisekundové mrknutí oka. I ten, kdo myslí ve hmotě a modlí se v ekonomických teoriích, se musí ptát: "proč?". Proč by ten dokonale fungující a nepředstavitelně složitý stroj jménem Kosmos vyprodukoval něco tak maličkého a nicotného jako je dvounohá opice Homo sapiens, aby se jedním mrknutím vyrovnal s celou jeho existencí? Proč by sakra tvořil všechny buňky, nervové vzruchy a složité chemické pochody, proč by si dělal tu práci s jedinečností každé bytosti, když se s jediným mžiknutím tisíce těchto tvorů narodí a zemře?
Že by to všechno byla jen náhoda? Nějak tomu nelze uvěřit. S tím, jak daleko do Vesmíru už jsme dohlédli, se pojí miliony otázek "jak?", na které už umíme odpovědět. Ale otázka "proč?" nás stále všechny pálí.
Pokud by naše existence trvala vážně jen pomíjivých plus mínus padesát let, pak bych na ni odpověď najít nedokázala. Ale pokud naše duše přežívá tělo, pak se smysl toho všeho nachází snáze. Vše ve Vesmíru je dokonale propojené, od maličkých atomů až po obrovské galaxie je to celé jedno obrovské umělecké dílo - a umělec potřebuje publikum, které jeho výtvor ocení. My, malé lidské bytosti, jsme příliš bezvýznamní, abychom toho byli schopni, ale pokud se naše duše neustále znovu rodí, máme nespočet příležitostí se učit, vyvíjet a chápat, abychom došli až na konec cesty a docenili krásu a dokonalost Kosmu, jehož jsme součástí.
Možná to bude trvat tisíc životů, možná milion, ale já v hloubi duše vím, že Země není jediný svět, kde kvete život a čím více se budu učit a pozvedat svou duši, tím dále dojdu. Znovu se budu rodit a znovu umírat, spojovat jeden život za druhým jako dílky skládačky, dokud nedostanu celý obraz.
Když jsem přemýšlela, k čemu by se dala reinkarnace jednoduše přirovnat, napadlo mě toto: Představte si dítě, které dáte do pokoje plného hraček. Malé dítě, které ničemu nerozumí, si celý den bezohledně hraje, protože pro něj existuje jen teď a tady a večer, když se ukládá ke spánku, celý pokoj a hračky v něm jsou zničené. Když se ráno probudí, nepamatuje si nic ze včerejška - je zase v pokoji a zase obklopeno hračkami a tak se bezstarostně baví. Nepřemýšlí a rozbíjí hračky na kusy. Když se probudí další den, neví co způsobilo včera a existuje pro něj zase jen pokoj a hračky, ani si nevšimne, že pokoj je menší a hraček je míň. Některé děti pochopí rychle, jiné si uvědomí co natropili až když jednoho dne sedí mezi čtyřmi holými stěnami ve společnosti pavouků a krys. Čas na změnu je ale vždycky. A tak jakmile dítě začne usínat v uklizeném a čistém pokojíku, hraček zase začne přibývat a jednoho dne možná bude moci vyběhnout i na zahradu.
Kdo pochopil, co jsem tím chtěla říct, udělal první krok. Kdo nepochopil, musí ještě prožít pár trpkých chvil, aby si uvědomil, že za porodními bolestmi a pohřebním průvodem není tlustá čára, ale všechno jsou jen dílky skládačky, jež sami neznamenají nic, ale dohromady dávají krásný obraz. Co je na tom obraze jednou zjistíme každý sám.
Doufám, že to jako odpověď stačí. Pro hlubší pochopení této problematiky doporučuji knihy Marty Foučkové - Jsem a Já jsem.
 


Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 28. května 2012 v 20:53 | Reagovat

Zdravím. Tak to jsem potěšen, že si rozumíme protože já také (a je to mnoho roků) vnímám reinkarnaci jako skutečnost. Takže to skutečně není víra ve smyslu jako třeba náboženství. Je to jak říkáš správně fakt. :)

2 Luz Luz | 28. května 2012 v 21:43 | Reagovat

Vidím, že jsi to opravdu pojala obsáhle. Díky za velmi zajímavý článek. Vysvětluješ to pěkně.
I když nemyslím, že to bylo prokázáno natolik přesvšdčivě, aby se dalo říct, že to není víra ale fakt. Přeci jen to, co nás doopravdy čeká po smrti, stále zůstává do velké míry tajemstvím.
Těžko se rozhodnout jestli tomu věřit, když s tím sama nemám zkušenosti. A zážitky jiných lidí asi nikdy nemůžou úplně přesvědčit.

Můj problém je hlavně v tom, že mě děsí představa, že bych se sem musela zase vrátit a to jako nějaká úplně jiná osobnost. No pokud by byla možnost jít do jiného vyspělejšího světa, jak píšeš, to už vypadá lákavěji. Ale ne tahle planeta, kde tolik vzkvétá zlo a je docela těžké sledovat nějaké duchovní poznání a vývoj (protože je tu podporován spíš materialismus a lidí usilujících o duchovní rozvoj je poměrně málo vzhledem k těm ostatním, kteří ani netuší, že by něco jako duchovní podstata mohlo existovat).

Zajímalo by mě, jestli si duše v tom mezistavu taky předem zajistí pro svůj další život, jak bude pokračovat ve svém duchovním poznání... aby to její dosavadní poznání nevyšlo nazmar a příští život neprožila třeba jako nevědomý materialista, tedy vlastně návrat zpátky na nižší úroveň...

A jaktože hříchem je jenom to, za co pociťujeme vinu? To by pak (z hlediska karmické odplaty) na tom lidi bez svědomí byli líp než ti slušní. A třeba křesťanství naopak učí, že aby člověku bylo odpuštěno, musí svého hříchu upřímně litovat.

3 Krasivija Krasivija | Web | 28. května 2012 v 23:08 | Reagovat

Jo, já taky vím, že existuje reinkarnace. A vysvětlení podám poněkud fyzikální. Duše nemůže zaniknout. Platí přece zachování hmoty a energie. Nic na Zemi nezaniká. Jen se přeměňuje.
A že by bylo nějaké nebe nebo peklo? Vždyť by na obou místech bylo narváno k prasknutí. A kde by se jinak na zemi braly stále nové a nové duše? Z čeho by vznikaly?
Reikarnace je přece nejlogičtější vysvětlení na to, co je před smrtí i po smrti.

A co se týče karmické nádoby, určitě jsem byla v životě těžký hříšník. Proč bych jinak měla 7 dioptrií? Udělal mi to osud schválně, abych musela nossit obtěžující brýle a nemohla si pořádně přečíst písmenka na obalu od limonády? Asi ne. Zranila jsem snad slepce? Vypíchla někomu oči? Jo, to je docela pravděpodobné. I dneska si plánuju, že vypíchnu oko tomu, kdo mě přepadne a pokusí se mi ublížit. Ale každopádně už si dokážu vážit dobrého zraku. Nebo aspoň nějakého zraku.
Přece bych si takovouhle možnost bytí nevybrala schválně. I když, pokud jsem podkala někoho, kdo mi reinkarnaci vyprávěl tak zapáleně jako ty, tak bych se ani nedivila, kdybych se převtělila do týranéo psa. Ráda přijímám nové výzvy. Ale raději budu přemýšlet, do čeho se mám převtělit až přijde čas.

4 Luz Luz | 28. května 2012 v 23:19 | Reagovat

[3]: Tak to jsem na tom stejně s tím špatným zrakem. Ale vážim si toho, že alespoň díky brýlím mám možnost fungovat vcelku normálně a taky že už se to nezhoršuje.
Ale možná nemají všechny nemoci karmickou příčinu, někdy v tom prostě není nic víc než jen ta příčina fyziologická.

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 28. května 2012 v 23:55 | Reagovat

Zajímalo by mě, jestli nevíš, jaký je rozdíl mezi reinkarnací a metempsychózou. Zatím všichni lidé, které jsem potkal, říkali, že tam rozdíl je, ale každý uváděl trochu jiný rozdíl. Jednou jsem to pochopil tak, že metempsychóza je "stěhování duší" - takže vlastně to, co si většina lidí představí pod pojmem reinkarnace - moje duše se po smrti vtělí do jiného těla. Problém je, že ten člověk, který tohle tvrdil, popsal reinkarnaci tak, že si pořád nejsem jistý - jako vlnky na moři. Pochopil jsem to tak, že když se člověk reinkarnuje, tak se jeho vlnka vrátí do moře a ta samá duše vlastně vyvstane v jiné vlnce, ale už je jiná (je jí tam jen část a zároveň je tam část jiné duše...). Ale vůbec si nejsem jistý, jestli to chápu. Druhé tvrzení bylo, že reinkarnace je to, co se pod tím běžně chápe - stěhování duší v rámci "vyššího" a "nižšího". (Takže duše se přesune do příslušníka jiné kasty nebo třeba do kamene.) Vysvětlení metempsychózy jsem potom ale vůbec nepochopil.
Nevíš tedy jaký je v tom rozdíl? Docela by mě to zajímalo :)

Ještě bych podotknul, že si myslím, že většina křesťanů si nemyslela, že Bůh létá na obláčku. Spíš je to takové přirozené symbolické rozložení - Bůh na nebi, protože je "vyšší", Ďábel pod zemí, protože vyjadřuje "nízkost". Ale možná si to myslím jenom proto, že je pro mě nepředstavitelné, že by tohle mohl být většinový názor.

Já osobně nevím, jak se stavět k otázce o posmrtném životě. Nikdo mi nikdy neposkytl žádné opravdu přesvědčivé tvrzení a myslím, že ani nemůže, protože hranice ze smrti (biologické, ne klinické) je průchozí je jedním směrem. Do smrti to jde, ale zpět už se (stejnou cestou) nevrátíme. Můj názor na posmrtný život je hodně proměnlivý a momentálně vlastně vůbec nevím, co by po smrti mohlo být.

Mimochodem, ateisté tvrdí, že víra v posmrtný život pramení z neschopnosti představit si svět bez sebe. Já si myslím, že popírání možnosti posmrtného života pramení z niterného, bytostného děsu, že by po smrti mohl člověk nést odpovědnost za svůj život.
(Omlouvám se, je to trošku dlouhé.)

6 Luz Luz | 29. května 2012 v 0:09 | Reagovat

[5]: K poslednímu odstavci - myslím, že mnoho jich nevěří prostě proto, že není dostatek přesvědčivých důkazů. Nyní už je známo, jak je psychika, vědomí, a vůbec osobnost celkově závislá na chemických látkách v mozku. Stačí někde přidat nebo ubrat určitou látku a v člověku se tohle všechno změní... Když se dovídáš o těchto výzkumech, je těžké si představit, že i po oddělení od fyzického těla nějak přežíváš dál a pokud ano, co vlastně je to, co přežívá - co zbyde z naší osobnosti, když mozek přestane fungovat?

7 Tia Tia | 30. května 2012 v 20:40 | Reagovat

Přijde mi logické, že se počítají jenom hříchy, které si člověk uvědomí. Vždyť kdo má právo určovat, co je dobré a co špatné? Důležité je, že člověk dělá to, co považuje za správné- to znamená, že chce být dobrý.

8 Krasivija Krasivija | Web | 30. května 2012 v 22:18 | Reagovat

[4]: No právě že fyziologická. Musela jsem se narodit v těle, které zdědilo špatný zrak. Kdybych se v něm nenarodila já, narodil by se v něm někdo jiný a byl by na tom stejně jako já. A já bych potom byla v nějakém jiném těle a já bych byla v pořádku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama