Od tokofobie k přirozenému porodu III.

25. října 2014 v 6:00 | Lúmenn |  Duchovní léčení
Další část sedmidílného seriálu z pera mé kamarádky Onni, která před časem porodila chlapečka a ráda by se o své zkušenosti podělila s ostatními ženami, které porod teprve čeká. Píše o tom, jak se z prvotní fobie z porodu stala zodpovědnou a cílevědomou matkou, vědomou si své ženské síly. Ve třetí části se zamýšlí nad porody matek své (i mé) generace.
První úvodní část najdete zde, celý seriál je pak na jejím blogu. Já vše zveřejňuji bez úprav, aby se článek o právu na přirozený porod dostal k co nejširšímu okruhu čtenářů (a zejména čtenářek:)).

...aneb jak jsem si začala mnohem více vážit vlastní matky.
Moje mamka rodila třikrát. V roce 1986, 1989 a 1993. Tedy v době, kdy o slovech jako je bonding, rooming in nebo možnosti mít partnera u porodu nikdo ani neslyšel. Rodilo se jako na bežícím páse, s preventivním nástříhem, kapačkou v ruce a nohama přikrutovanými k lehátku. Těhotenství a porod byl institucionalizován a nikoho nejspíš nenapadlo, že je to proces, který může být krásný a v pozitivním slova smyslu nezapomenutelný zážitek.
Naše matky rodily samy. A i pak byly samy. A my byli pryč. Byli jsme separování od naších matek. Říkáte si, no a co, však jsme to přežili? Jo, přežili. Nikdo si nestěžoval.
Opravdu?
Na začátku mého těhotenství jsem veděla, že já chci věci prožívat jinak. Moje rodina to nechápala. Vlastně to nechápal skoro nikdo. Dokonce i ženy v mém věku. Za všechno totiž může strach. Ženy se bojí a neveří si a pokud narazí na někoho, kdo to vnímá jinak, znervózní. De facto jim totiž žena jako já říká, že ona je schopná porodit sama, kdežto ony ne. Tyto ženy si najednou začnou uvědomovat, že je něco špatně. Pokud už nějaké dítě porodily, začnou si uvědomovat, že neměly dost síly zvládnou to samy. Jenomže nikdo se tomu nemůže divit, když po tolik let slýcháme od žen v našem okolí, že porod je hnusný, strašný a bolí, ale musí se nějak přežít. Prostě to už chce mít každá za sebou a nechá celý proces v rukou někoho jiného. Schválně, kolik znáte ve svém okolí žen, které porodily zcela přirozeně? A tím přirozeně není myšlen jakýkoli vaginální porod, který neskončil císařem. Pokud nepočítám pár kamarádek v mém věku, které si přirozený porod tak nějak vybojovaly, patří do té skupiny jen mé babičky. A to taky jen u těch starších dětí. A ty děti se narodily doma.
Moje mamka mě taky úplně nechápala, dokud jsem to s ní nezačala pořádně řešit a vyprávět ji, co vlastně chci a nechci. Najednou se moje mamka začala měnit a začala mluvit o svých porodech jinak. Ačkoli měla porody pohodové, najednou se začala semtam zmíňovat třeba o tom, jak ji u kontrakcí všechno bolelo, potřebovala si sehnout, jenomže ležela na zádech, s rukama a nohama připoutanýma k posteli. A nebo jak se po celý týden, co musela být v nemocnici, cítíla hrozně sama a bylo ji na nic. A nebo jak jednou za tři hodiny přijela sestřička s velkým vozíkem a rozdávala děti na kojení jako chleba z pekárny. Nebo když mě vzala a tajně me ukazovala tátovi schovaná někde na chodbě, kde to smrdělo cigaretama.
Ženy v ČR mají často tendence říkát onu slavou větu "No co, já to měla tak a tak a taky jsem to přežila". A to je jakože v pořádku? To, že to všechny "nějak" přežily znamená, že daná věc je v pořádku a není třeba na ní nic měnit? A vážně je všechno ok? Není. Nebyla to totiž jen moje mamka, ze které začaly vylézat vzpomínky, které nebyly tak úplně v pořádku. Byla to třeba i moje babička, která své druhé dítě porodila již v nemocnici. Dokonce, když jsem byla s obrovským břichem na pedikúře, pedikérka se rozkecala a žena, která má dva syny vě věku kolem 20 let mi začala vyprávět, že by klidně teď chtěla ještě třetí dítě, protože teď už jsou ty porody úplně v pohodě. A stěžovala si jak musela rodit na zádech a že děti neměla hned u sebe. Takových příběhů se kolem vás, když jste těhotná, najednou začne objevovat hromada.
Ne, není to v pořádku. Není v pořádku to, co prožívala moje mamka a mnoho dalších žen jen proto, že to nějak PŘEŽILY. Není v pořádku, že takové porody prožívají ženy ještě ve 21. století. A není pravda, že dnes si každý může vybrat porodnici jakou chce a mít porodní plán. Personál si totiž vybrat nikdo nemůže a dodržení porodního plánu ve skutečnosti zálaží hodně na štěstí. To, zda budete mít umělý oxytocin, hamiltona nebo vám odnesou dítě pryč a několik hodin jej neuvidíte - to jsou věci, které se dějí dnes a denně a NENÍ to v pořádku.
Já nechtěla něco přežívat, nechtěla jsem přežívat nepříjemná vyšetření u lékařů a nechtěla jsem přežít porod našeho syna. Chtěla jsem si to užít, chtěla jsem na něj mít krásné vzpomínky a chtěla jsem si po porodu říct, ano, zvládla jsem to, jsem dobrá.
A upřímně, vážím si své vlastní matky teď mnohem víc, když si uvědomím, co všechno musela PŘEŽÍT...
Pokračování...
 


Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 28. října 2014 v 18:08 | Reagovat

Leze mi z toho mráz po zádech a vybavily se mi vzpomínky na mé porody...Také nic moc vzpomínky.

2 Ř Ř | 1. ledna 2015 v 0:40 | Reagovat

KAROLÍNA LOSKOTOVÁ JE VTĚLENÍM ĎÁBLA!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama