Od tokofobie k přirozenému porodu V.

1. listopadu 2014 v 8:00 | Lúmenn, Onni |  Duchovní léčení
Další část čtení od Onni o její cestě ze strachu k uvědomění a k porození vlastního děťátka. Začátek série můžete číst zde, dílů bude celkem sedm a zveřejňuji je na svém blogu proto, abyse dostal k co nejvíce čtenářům a třeba pomohl nastávajícím maminkám v hledání sama sebe a svého ženství.
V minulých částech jste se mohli dočíst nejen o zkušenostech autorky, ale i fakta z českých a zahraničních porodnic a zamyšlení na dtím, zda není přece jen na soudobém porodnictví něco špatně...

... aneb jak jsem chtěla rodit doma.
Kdysi dávno byly ženy považovány za bohyně. Vzhledem k nevědomosti o anatomii lidského těla, panovalo přesvědčení, že žena může mít dítě a porodit jej čistě z vlastní vůle. Těhotenství a porod bylo oslavováno jako něco krásného a zázračného. Změna nastala nejspíše v momentě, kdy si pár lidi špatně vyložilo slova z Bible a porodní bolesti začaly být považovány za trest za prvnotní hřích, který spáchala Eva v ráji. Na porod se začalo dívat jako na něco nebezpečného, u čeho se může umřít. Ovšem, zcela oprávněně - žena si to, vzhledem ke svému původnímu provinění, plným právem zasloužila. Z povolání porodní báby se stalo nutné zlo, a žena byla vesměs nechána napospas osudu. Umění porodníctví bylo zapomenuto a při komplikacích nezbývalo nic jiného, než se modlit. Říkáte si, díkybohu, že pak přišli lékaři a nebohé ženy zachránili? Inu... Jakmile se z porodu stal trest, začal být nebezpečný a tudíž patologický. Pořád častěji k ním přícházeli doktoři, v té době výhradně muži, kteří brali ženy jako podřadné a neměli ani potuchy o tom, co je ženské tělo schopno dokázat. Po čase se tedy porody úplně přenesly do nemocnic. Opět si říkáte, díkybohu za to? No ano. Kdopak dnes vůbec ví, proč se porody přesunuly do nemocnic? Protože umění porodních bab se po čase opět navrátilo a i doktoři stále chodili k porodům domů (a ti byli často překvapení, jak ženy, rodící doma, to zvládají zcela v pohodě). Zjistilo se, že k anestézií je vhodný ether a začal se v lékařství hojně používat. Rodícím ženám však stále nebyl nabídnut, jelikož, ačkoli se svět poněkud zmodernizoval, na porodní bolesti se stále nahlíželo jako na něco, co si ženy zasloužily, takže na ether neměly nárok. Dokud si o něj nepožádala jedna z nejznámějších ženských historických postav - královna Viktorie. Jenomže ether aplikovat v domácím prostředí nešlo. A tak začaly ženy rodit v nemocnici. Opět si řeknete - konečně! Jenomže existují statistiky, které uvádějí, že ještě dlouhou dobu v nemocnicíh umíraly ženy u porodu nebo těsně po něm mnohem častěji, než domarodičky. Důvodem bylo nehygienické, až patologické prostředí a fakt, že lékaři k porodům často docházeli rovnou z pitevny. Nikoho nenapadlo hledat problém ve špíně (až na doktora Ignáce Filipa Semmelweise, kterého však ještě dlouho nikdo nebral vážně), o bakteriích se tehdy vědělo pramálo, a tak ona pověstná "horečka omladnic" byla jen dalším faktorem, který přispíval k názoru, že porod je prostě nebezpečná věc. Takto se na porody pohlíželo ještě dlouho. Například v 50. letech v USA bylo zcela běžné, že žena ve třetí době porodní byla celkově uspána a dítě z ní bylo vytáhnuto kleštěmi. Takhle vypadal normální porod.
A jak vypadají porody dnes? Když jsem ještě o otěhotnění přemýšlela jen teoreticky a zjišťovala si různé věci, narážela jsem pouze na více či méně hororové popisy. Šílené bolesti, nepostupující porod, omdlévání mezi kontrakcemi... Stačí si přečíst porodní příběhy třeba na webu emimino.cz a máte pocit, že od dob středověku či viktoriánské doby, se vlastně nic nezměnilo. Až na tu sterilitu. Byla jsem zhrozená, moje tokofobie, které jsem se snažila zbavit díky zjišťování si informací, se spíše prohlubovala. Chtěla jsem mít dítě, ale, proboha, jak? Tohle nezvládnu, nemůžu...
Až jsem jednoho dne narazila na stránky http://www.pribehyproivanu.cz/. Změnily mi život od základu. Navěřila jsem vlastním očím, porod může být krásný, dokonce bezbolestný! Stovky žen napsaly svůj příběh, odkazovaly na další zkušenosti, tak jsem narazila na mnohá videla na Youtube o porodu doma. Zárověň jsem je mohla porovnat s videy nemocničních porodů - tohle se vůbec nedalo srovnávat! Porody doma, často probíhající v bazénech, bylý tíché, klidné a štastné. I křík žen zněl úplně jinak. Jak je tohle vůbec možné? Jak je možné, že celé generace žen kolem mě popisují porod jako něco, co je strašné, ale holt se musí vydržet? A najednou jsem objevovala jednu ženu za druhou, která svůj porod popisovala jako nádherný žážitek, které je naplnil láskou a sebevědomím. Zárověň jsem objevovala ženy, které přožily u porodu šílené trauma a potýkají se s tím mnoho let. Takže není pravda, že holt jsme to všichni přežili, tak co? A za vše mohl lékařský vedený porod. Ženy zaživají postraumaticky stres, mají pocit, že selhaly, jelikož nejsou schopné zvládnout to, k čemu byly stvořené - porodit dítě. Mají negativní vztah k sobě i ke svému dítěti, nedokažou s ním navázat pouto. Projevují se u nich laktační psychózy, poporodní deprese a syndrom vyhoření. Často tyto pocity v sobě dlouhé roky potlačují, což se dřív nebo později projevuje na jejich fyzickém či duševním zdraví.
Věděla jsem, že se něčemu podobnému musím vyhnout. Jenomže jak? V té době už v České Republice platil zákon, který znemožňuje ženám rodit doma s kvalifikovanou porodní asistentkou a i kdyby to možné bylo, nevím, zda bych k tomu našla finance. Ačkoli jsem se porodu postupně přestala bát, až strach vymizel úplně, celé těhotenství jsem se cítila zatlačená do kouta. Krucinál, nosím v sobě díte, to dítě ze mě musí vylézt, co mám teď dělat? Ačkoli se nepochopení okolí a rodiny vůči mému názoru na porod doma postupně měnil v pochopení, úplnou podporu jsem z nich necítila nikdy - a nedivím se jím, samozřejmě že měli strach, i já jsem ho měla, ačkoli jsem v sobě našla novou, pro mě předtím neznámou sílu a víru ve své schopnosti. Měla jsem pocit, že se nacházím v bezvýchodné situaci. Můj šílený strach z nemocnic a k tomu přirozený porod bez zásahů - jak to mám zvládnout?
Věděla jsem, že stres může celý porod zpomalit, či dokonce zastavit. Věděla jsem, že můžu z důvodu stresu dostat úzkostný či panický záchvat a v tu ránu to bude konec. Jenomže planovaný porod doma prostě nebyl možný. Takže jsem musela najít porodnici, kde to zvládnu.
Myslíte si, že jsem blázen? V dnešní skvělé moderní době, kdy je medicína dostupná pro každého, já chci rodit doma? Vždyt kdysi při porodech doma umíraly ženy i děti! Opravdu? Schválně se podívejte na vaše babičky a prababičky, kolik z nich zemřelo při porodu? A kolik jejích děti zemřelo při porodu? V naší rodině to třeba není nikdo.
Ženy umíraly při porodu ze zcela jiných důvodu, než byla absence lékaře. Na vině byl příliš nízký, nebo naopak vysoký věk rodiček, nebylo výjimkou, že ženy měly 10 děti během 15 let, nebyly schopné se zotavit, docházelo k deformaci pánve. Taky spousta nemocí, jako křivice, měla na problematické porody vliv. I zmíňovaná špatná hygiena a negativní přístup ke porodu jako takový, může za mnoho zbytečných smrtí. Je nutné také podotknout, že třeba v Aferice mnoho žen umíra při porodu v důsledku ženské obřízky.
Často se setkávám s názorem, že domarodičky jsou nezodpovědné husy, které staví své vlastní pohodlí nad zdraví svého dítěte. A že v dnešní době si může každý porodnici vybrat a rodit s porodním plánem. Opravdu? V České Republice NEEXISTUJE zdravotnické zařízení, kde může žena porodit tak jak chce, protože personál nemocnice si vybrat prostě nemůžete. Všechno je to nakonec o štěstí a o tom, na koho zrovna narazíte. Ženy, které chtěji rodit doma, myslí PŘEDEVŠÍM na zdraví svého dítete. Ví moc dobře, jakou neplechu můžou nadělat zbytečné lékařské zásahy, jak nebezpečné může být umělé zasahování do porodu, že v době, kdy žena rodí, není schopná klást odpor a lze ji zcela jednoduše zmanipulovat do něčeho, co nechce, plán neplán. A ženy, které si tohle uvědomují, by třeba rády v té nemocnici rodily, nejsou to žádné hipisácké, lesanské alternativky, prostě jen mají na výběr pouze dvě možnosti a ony si vyberou tu druhou. Stejně jako já si vybrala tu první - rodit v nemocnici. A vybrat si tu správnou nemocnici nebylo vůbec jednoduché. A ačkoli jsem měla skvělou přípravu jak duchovní tak i fyzickou, nemůžu se zbavit dojmu, že kdybych rodila doma, mohlo to být ještě lepší než to bylo.
V každém případě, musím alespoň vzdáleně poděkovat dvěma ženám - Ivaně Königsmarkové, na kterou se již několik let pořádá pomalu hon na čarodějnice, a také porodní asistentce z karvinské nemocnice Pavle Kasparkové, která mě na porod připravila a při každé návštěvě dodávala víc a víc sebevědomí. Když jsme se bavily o domácím porodu a o tom, zda bych byla schopná porodit sama doma bez pomoci, řekla jsem ji, že já ano, ale nevím, zda bych pak zvládla postarat se o malého. Ona mi tehdy řekla jednu krásnou odpověď na mou rétorickou otázku, co bych dělala s dítětem a pupeční šnůrou - no coby, ditě by sis vzala na hruď, zabalila jej, pupeční šňuru nechala dotepat, na dvou místech zavázala a uvnitř přestřihla. Říkala to s takovým klidem a samozřejmostí, že jsem to prostě přestala řešit. Věděla jsem, že chci do porodnice jet co nejpozději a kdybych to náhodou nestihla, tak holt porodím do vany nebo porodím v autě - no co, nebyla bych první ani poslední, hlavně to brát v klidu.
No, měla jsem v hlavě všelijaké scénáře, že to bude trvat dlouho, i několik dní, že možná porodím někde po cestě. Ale to, jak to nakonec dopadlo, mě nenapadlo vůbec :) ale o tom zase příště, čili to be continued...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama