Od tokofobie k přirozenému porodu VII.

7. listopadu 2014 v 12:14 | Lúmenn |  Duchovní léčení
Po krátké pauze tu máme poslední část kamarádčina vyprávění o její cestě od strachu až k přirozenému porodu. První část si můžete přečíst zde, v celkem šesti dílech jsme se dosud dozvídali jak Onni hledala samu sebe, svou sílu a ženství až nakonec došla k okamžiku porodu - o němž se dočtete dnes.
Doufám, že tato série článků některým ženám alespoň trochu pomohla nalézt sebevědomí a vnitřní sílu a snad v některých lidech podpořila diskuzi o tom, co je to přirozený porod a jak jej dopřát co nejvíce ženám.
Děkuji Onni, že se můj blog mohl stát hostitelem jejích článků a přeji jí i Alexovi hodně zdraví:)

Termín porodu mi vycházel 24.8.2014. Děsila jsem se dvou věcí. Abych neporodila příliš brzo a nemusela se dívat na syna v inkubátoru, a abych neporodila po termínu a nemusela zažít strašení z důvodu vyvolávaného porodu. Ale už tak nějak od začátku jsem měla pocit, že to bude dřív než v termínu a že si malý prostě vyleze sám, jak se mu bude chtít. Pořád jsem v hlavě měla termín 15.8.2014.
Když nepočítám nevolnosti v prvním trimestu, těhotenství jsem si užívala. Skoro nic jsem nepřibrala, ba dokonce ještě zhubla, chodila jsem na procházky, poslední trimestr jsem strávila u rodičů na zahradě a bylo mi prostě nádherně. Všichni kolem mě mi říkali, jak je na mě vidět, že jsem spokojená a vyrovnaná, všichni mi říkali, jak mi to sluší. Jistě, břicho bylo velké a bylo vedro a pořád jsem běhala na záchod, ale cítila jsem se skvěle.
Ke konci těhotenství jsem ještě aspoň zběžne prohlížela různé knihy o těhotenství a porodu, které mi půjčila porodní asistentka. Sama jsem si koupila knihu Hovory s porodní bábou, ale nejvíc na mě asi zapůsobila kniha Hypnoporod. Není to jen kniha o tom, jak zvládat porodní bolesti, jsou tam různé příběhy, i krátký náhled do historie porodů, samozřejmě i hodně o tom, jak funguje u porodu psychika, což jen opět potvrdilo mé přesvedčení, že porod je hlavně v hlavě. Pokud se ho člověk bojí, bojí se bolesti, nebo se bojí porodu obecně, protože holt tak se na porod většina lidí dívá, bolesti budou větší.
A tak jsem se prostě nebála. Možná to někomu příjde nemožné, ale já se opravdu porodu nebála. Doma jsem měla vytisknuté afirmace a občas si je pročítala. Tedy, pokud by někdo chtěl hypnoporod prozkoumat hlouběji, je dobré chodit na kurz a knihu si přečíst mnohem důkladněji, já už ale byla v osmém měsící těhotenství a tak nějak jsem se cítila připravená a ani bych už žádné kurzy nechtěla. Původně jsem totiž nechtěla ani k porodní asistentce, až jsem si domluvila tři soukromá setkání a to mi maximálně vyhovovalo.
Věděla jsem totiž jedno - moje dítě i moje tělo ví přesně, co má dělat.
Ke konci těhotenství mě moje tělo totiž fascinovalo nejvíc. Když jsem snědla něco, co vyloženě nebylo pro mě a díte dobré dobré, mé tělo to rychle dostalo pryč. Jednou jsem snědla máminy šátečky s čokoládovým krémem a ten čokoládový krem vyzvracela. Všechno ostatní, co jsem ten den snědla, mé tělo strávilo. Pak jsem si uvědomila, že ten krém měla mamka doma už od vánočního pečení a že byl nejspíš zkažený. Také jsem cítila, jak se mi rozšiřuje pánev a spoj na stydké kosti. Když jsem pak objevila, jak se mi v prsou začíná tvořit kolostrum, byla jsem nadšená - moje tělo se samo na všechno připravuje.
Ale faktem je, že s devátým měsícem už jsem měla tak nějak všeho dost. Přícházely poslíčky a tvrdnutí břicha, hlavně večer a v noci, což bylo hodně nepříjemné, špatně se mi dýchalo. Taky na záchod jsem chodila snad každých pět minut. Vždycky jsem si dělala srandu, že jednou na ten záchod nestihnu dojít, jelikož s tak velkým bříchem jsem už ani nemohla chodit moc rychle. Měla jsem i celkem opuchlé nohy, v posledním měsící jsem taky nabrala nejvíc kilogramů, kvůli zadržování vody. Ještě, že bylo léto, a já mohla chodit v pohodlných žabkách.
Taky jsem ale chtěla mít našeho syna už u sebe. V duchu jsem na něj mluvila, zda už je připravený, ať k nám příjde, že se na něj už všichni strašně těšíme. "Domlouvali" jsme se, že počkáme na 37. týden těhotenství, aby byl "oficiálně" donošen, a pak může kdykoli přijít. No, přišel přesně v den ukončeného 38. týdne, tedy dva týdny před termínem, 10.8.2014 :)
V pondělí mi začala odcházet hlenová zátka a odcházela celý týden. Byla jsem natěšená, že už to každým dne může přijít, ale zároveň zklamaná, že pořád nic. Musím říct, že už mě to trochu i štvalo a nebavilo mě každý den čekat a čekat. V sobotu jsme ještě s manželem byli u mých rodičů. Celý den mě pobolívalo břicho jako u menstruace, dá se říct v pravidelných intervalech, ale nikomu jsem nic neříkala, protože jsem nechtěla plašit. Když jsme večer přijeli domů, bolesti ustály a já byla zase zklamaná, že opět nic a šla asi v jedenáct hodin spát.
O půl jedné v noci mě probudilo prasknutí vody. Byl to dost zvláštní pocit, vážně jakoby ve mě něco prasklo a trochu to i bolelo. Rychle jsem běžela na záchod a po cestě ze mě pořád něco teklo. Měla jsem doma činidlo od PA na rozpoznání, jestli se vážně jedná o plodovou vodu - zmodralo to a já si řekla - tý jo, už je to fakt tady.
Ovšem bolesti jsem zatím ještě moc neměla, zkontrolovala jsem se a byla jsem otevřená asi na dva cm (jen tak mimochodem, tohle si může zkontrolovat každá žena, nepotřebuje k tomu zdravotníka). Říká se, že normální je otevírání po 1 cm za hodinu a jak se říká, prvorodičky rodí dlouho, takže jsem si šla ještě lehnout. Od začátku jsem věděla, že do porodnice chci jet co nejpozději, klidně i tzv. "s hlavou mezi nohama", takže jsem to neřešila. Manžel nespal, seděl v obýváku a hrál na počítači.
Asi 20 minut po tom, co jsem si lehla, přišla první pořádná kontrakce a cítíla jsem, jak děloha vypuzuje zbytky plodové vody. To jsem už na záchod vážně nedoběhla a část se vylila na chodbu. Chvíli jsem seděla na záchodě (jelikož jsem se začala samovolně vyprazdňovat, což si tělo prostě taky umí zařídit samo a nepotřebuje klistýr), když na mě manžel za dvěřmi zavolal, co je to mokré na zemi. Odpověděla jsem, že já a on, jestli jsem to nestihla, tím myslel, že jsem se počůrala. A já že ne, že mi praskla voda. Manžel byl chvíli potichu, pak řekl něco ve smyslu "aha a co teď?". Já řekla, že nic, že to může trvat ještě pár hodin. Manžel byl taky od porodní asistentky poučen, ať si do porodnice nachystá svačinu a něco aby se tam nenudil, kdybychom tam náhodou byli moc dlouho. Dodnes si z toho děláme srandu, ale on si vážně nachystal svačinu, sprite, tablet i 3DS :D Já jsem mezitím už vlezla do sprchy, dokonce jsem si ještě stihla oholit nohy :D manžel se na mě přišel podívat a řekl, že si jde raději na chvíli zdřímnout, pro jistotu. Jenomže asi za pět minut jsem ho volala, ať jde ke mě a drží mi sprchu na zádech. Protože to už žačaly být bolesti dost silné. Zkoušela jsem různé způsoby, jak si ulevit, horká voda hodně pomáhala a taky jsem pořád chodila na záchod. Jednak se mi tam dobře sedělo a druhak, pořád se mi chtělo čůrat a na velkou. Na začátku se to ještě dalo zvládat, ale postupně to bylo horší a horší. Šlo to totiž hrozně rychle.
Byli jsme domluvení s mojí mamkou, že až půjde do tuhého, přijede, jelikož manželovo auto poslední dobou zlobilo a mohlo by nenastartovat, takže mamka měla přivézt záložní auto a taky měla být můj záložní doprovod k porodu (sama bych tam nešla ani za nic). Bylo asi kolem druhé hodiny, když jsem ji volala. Ale upřímně, netuším kolik bylo hodin, od prasknutí vody jsem totiž začala vnímat jen napůl. Jednak jsem měla bolesti dost silné a částé a druhák, můj mozek vypnul a tělo pracovalo samo. Jakmile mamka přijela, klečela jsem v dětském pokoji opřená hrudníkem o gauč a řvala. Jo, řvala jsem jak tur, ale potřebovala jsem to. Na začátku jsem vše ještě prodýchávala, pak jsem se na to už vykašlala. Řvala jsem do polštářů, aby to nebylo tolik slyšet, ale nevím, zda to pomáhalo. Manžel mi začal počítat četnost kontrakcí, byly asi po dvou až třech minutách. Mamka zavelela, že bychom už měli jet do porodnice, ale mi se pořád nějak nechtělo. Tak jsem opět zkontrolovala a byla jsem otevřená asi na 7 cm! Během dvou hodin jsem se dostala ze dvou na sedm. To už jsem tedy taky do porodnice chtěla jet. Jelikož jak ta bolest, tak i ta rychlost mě dost vystresovala, najednou jsem věděla, že sama doma neporodím. Manžel šel přistavit auto a mamka mi začala pomáhat se oblíkat, ovšem já už nemohla, bolest byla v podstatě vkuse, to, co mi mamka oblékla, jsem opět svlíkla a běžela do horké sprchy, protože to bylo to jediné, co mi v ten moment přišlo logické. Horká voda sice trochu pomáhala, ale už jen minimálně. V ten moment jsem opřela jednu nohu o okraj vany a řvala a řvala. Mamka na mě ječela ať netlačím a já v ten moment prvně zažila na vlastní kůži pojem "lézt bolestí po zdi" :D Mamka se mě snažila dostal z vany a obléct, ale já nemohla, dostala jsem se nějak do obyváku, opřela se o gauč a řekla mamce, ať volá záchranku, protože jsem měla potřebu tlačit. Záchranka dojela asi za 10 minut (opět si to jen myslím), do bytu vlezla doktorka, nějakým způsobem mě dostala na záda, vrazila mi ruku do pochvy, jestli mi už neleze hlavička, zavelela ať mě někdo obleče a začala mě tahat ven. Měla jsem na sobe jen kalhotky, župan a žabky. Cestou ve výtahu mě opět chytla kontrace, já řvala na celý panelák, jak mě doktorka držela, chytla jsem ji za ruku, a tak mě zprdla, ať ji nedržím, že ze mě nechce mít modřiny. Vyšli jsme ven, já si všimla že je po dešti. Ten den totiž byla šílená bouřka, já o ní vůbec nevím.
Když jsme lezli do sanitky, pan řidič si neodpustil kousavou poznámku, že prej to jsem nemohla počkat ještě hodinu, vždyť je to teď moderní. Já na něj, cože? Moderní? Doktorka ho nějak zchladila a jeli jsme. Předpokládám, že to byla narážka na domácí porody.
V sanitce se mě doktorka snažila dostal na lehátko na záda, ale já nemohla, na záda by mě v ten moment nikdo nedostal. Doktorka mi přikázala se na chvíli nehýbat a změřila tlak a napíchla infuzi, nevím jak jsem se v ten moment dokázala nehýbat, byl to nadlidský výkon. Taky mi připla na prst klip na měření tepu, ten mi ale při každé kontrakci spadl, protože jsem se už neskutečně třásla. Pán řidič se nejspíš chtěl dostat do ranních titulků novin, jak to zas nějakou potrhlou ženskou odrodili v sanitce, jelikož jel do špatné porodnice. Nakonec se stihl obrátit a od té chvíle mám okno. Vnímat jsem začala zase až na porodním sále, když jsem přelézala z lehátka na porodní stůl a nějaká super PA mi pořád říkala dvě věci - ať neřvu, bo probudím pacientky a ať si lehnu na záda, bo spadnu. Měla jsem chuť ji v tu chvíli zabít. Jednak mi připadá dost nesmyslné říkat rodící ženě na porodním oddělení, ať neřve, bo někoho probudí a druhák, představa, že bych v tu chvíli měla být v jiné poloze než na čtyřech, byla pro mě nemožná. Chtěla jsem rodit na zemi na čtyřech, ovšem v ten moment jsem neměla sílu na nic a už vůbec ne na to, abych se hádala s nějakou PA. Když mě ona dáma opět zprdla, že si mám lehnout na záda, hodila jsem zoufalý pohled na manžela, který při mě stál a on poučen, že má jednat místo mě, řekl té PA ať mě tak nechá. Najednou to šlo. Přišla jiná PA, velice sympatická dáma, která už držela v ruce můj porodní plán a rychle ho se mnou projela. Řekla jsem, že jsem si masírovala hráz, tak nechci stříhat, ona mě ujistila, že nebude a že se bude snažit hráz chránit. Přišel doktor, nasadili mi pásy monitoru a sondu a chvíli mě tak nechali. Někdo mě vyšetřil, na kolik jsem otevřená. Zaslechla jsem něco o stydké kosti, zeptala jsem se zda je malý v pořádku, byl úplně ok. Při tom všem se mě samozřejmě pořád někdo ptal na údaje, i když jsem byla v porodnici zaregistrovaná už měsíc předtím a měla vypsané všechny papíry. Prý měli problém s programem na počítači. Vím, že se mě mezitím nějaká sestra ptala na směrovací číslo a já si na něj nemohla vzpomenout, jelikož trvalé bydliště mám jiné než současné a staré PSČ už nějaký čas nepoužívám. Po nějaké době jsem se zeptala zda už můžu tlačit, prý můžu, tak jsem šla do toho. Ale vůbec mi to nešlo, ten porodní stůl byl dost úzky, nemohla jsem roztáhnout nohy a dostat se do pozice, v jaké jsem chtěla být, takže jsem měla pánev výš než hlavu a tlačila jakoby do kopce. PA mi navrhla, ať zkusím jinou polohu, lehla jsem si na bok a to byl konec, jelikož mě nějakým způsobem dostali na záda a v tu ránu už mi bylo všechno jedno, bolest byla šílená a já už cítila, že malého chci dostat ven. Po jedné kontrakci jsem otevřela oči a viděla, jak mi doktor tlačí na břicho. Jiná PA mi držela sondu na břichu a najednou někdo začal říkat, že teď už musí malý ven, bo není v pořádku. PA mi řekla, že jestli nechci raději ten nástřih, protože mám hráz úplně pevnou. V tu chvíli bych svolila na cokoli, epidurál, kleště i třeba cisaře, nebyla jsem schopná nic vnímat, ničemu oponovat. PA mě nastřihla, což byla naprosto šílená bolest a náš malý byl v tu ránu venku a na mém bříchu. Přesně ve 4:00, tři hodiny od první kontrakce. Ihned mi ho dali na břicho, byl klidný, neplakal, jen trochu zakňoural když se nadechoval, byl růžový a úplně v pořádku, takže předpokládám, že mě paní s monitorem jen strašila, jak to mají v porodnici ve zvyku.
Malý se narodil za velké bouřky a v noci, kdy byl superměsíc. Koukal na mě svýmá modrýma očima a já si jako první věcí všimla, že má ruce a nehty po tátovi a oči po mém bratrovi. PA nechala dotepat pupečník a pak ho teprve přestřihla. Když jsme s manželem na melého tak koukali, PA zatáhla za pupečník, což šíleně zabolelo a já zaječela, ať to nedělá. Ona na mě, že placenta tam nemůže zůstat, že už je odloučená a doktor řekl něco o oxytocinu, to už jsem vnímala, takže jsem jim řekla, že ji vytlačim, jen že se při tom třesu a bojím se, že pustím malého. A tak mi navrhli, jestli ho teď nechci nechat zvážit, tak mi ho vzali a manžel byl pořád u něj a hlídal třeba to, aby ho moc nenatahovali, když ho měřili. Malý měl 3520 g a 48 cm, ale jelikož jsme ho nechtěli natahovat a je to celý tatínek (který má skoro dva metry), měl určitě víc. Placentu jsem po slovech doktora, že ta už nemá kosti, že to tak nebude bolet, vytlačila, malého mi hned přinesli zpět a druhá PA se mě zeptala, zda mám v plánu s placentou něco dělat, nebo jí může vyhodit. Nechtěla jsem jí, ale ocenila jsem, že se na to zeptala, ačkoli manžel říkal, že to bylo dost ironicky. Nevadí, hlavně že se zeptala.
Pak začalo šití, což byl fakt humus. Doktor do mě vrazil vyšetřovací zrcátko a tampón kvůli krvácení a museli mi přikrutovat nohy, jelikož mám typický reflex zneuživané ženy, když mi někdo mezi nohama dělá něco, co není sex s manželem, automaticky dávám nohy k sobě. Takže o to horší to šití bylo, pořád jsem dávala nohy k sobě a byla jsem celá ztažená. Malého jsem ale už měla u sebe, po čase se přisál a já cítila, jak se vyplavuje další dávka oxytocinu a mi se stahuje děloha. To vám mimochodem nikdo neřekne, že tohle taky boli, skoro jako kontrakce :D Doktor mi řekl, že nemám teď dvě hodiny nic pít ani jíst, kdybych musela na revizi. No když odešel, manžel mi dal loknout alespoň trochu sprite'u, což jsem v tu chvíli fakt potřebovala. Pak už jsme byli jen my tři. Byla to asi ta nejkrásnější chvíle v mém životě. Jsem hlavně moc vděčná za manžela, že u mě byl, ta psychická podpora je nenahraditelná. Byla jsem ráda i za to, že za dveřmi čekala moje mamka, která manžela přívezla a všechno se mnou vnímala.
V šest hodin už jsem svolila, ať malého zabali a vezmou na dětské oddělení, ale řekla jsem, že manžel má být pořád u něj. Mezitím mi přišla další sestřička pomoct se postavit. Což bylo dost na nic, jelikož ten porodní stůl byl polstrovaný ekokůží a já se k ní přilepila :D jakmile jsem se posadila, letěla jsem dolů. Ten den jsem omdlela celkem 5x. Prý jsem neměla velkou krevní ztrátu, tak nechápali z čeho to bylo, ale já vím, že z dehydratace a stresu, po porodu jsem se dost třásla, což je prý normální, ale já mám tetanií, takže to to zhoršilo. Měla jsem ale bohužel poporodní anémií, takže jsem pár dnů vypadala jako smrtka.
Když mě přivezli, přišel za mnou manžel a mamka i s malým, který se rozhlížel kolem sebe a pak usnul.
Chtěla bych to všechno nějak shrnout...
Myslela jsem si, že bolest zvládnu líp. Opravdu jsem měla v hlavě kdejaké scénáře, ale že to půjde takhle rychle, jsem fakt nečekala. Takže jsem samu sebe vystresovala, bolest byla větší a já byla nervozní jak to zvládnu. Kvůli tomu se mi taky dostatečně neuvolnila hráz a když se k tomu přičte i blbá poloha, tak jsem se nástřihu nemohla vyhnout. Tohle jsem prostě nezvládla a ještě nějaký čas po porodu jsem si to vyčítala. Stejně tak mě štval ten doktor, tím, že mi tlačil na břicho a tím, jak blbě mě sešil. V tomhle jsem prostě zklamala samu sebe, ale vím, že jsem prostě nebyla schopná tomu odolávat a být asertivní, byla jsem jako v tranzu, tělo fungovalo samo, mozek prostě vypnul. Jsem opravdu moc ráda, že tam byl se mnou manžel a hodně věci pohlídal, kdo tvrdí, že tam chlap nemá co dělat, plete se. Kdyby tam nebyl, kdoví, co by na mě kdo zkoušel. Ačkoli PA, co mi pomáhala, byla skvělá a nástřih provedla až na poslední chvíli a s mým souhlasem, zbytek lidí bylo na nic. Personál porodnice si prostě člověk nevybere. A věřím, že kdybych mohla rodit doma s vlastní PA, mohla jsem se tomu vyhnout.
Přesto, všechno ostatní bylo úžasné. Kdekdo se mě ptá, proč jsem nejela do porodnice hned. Nejela jsem a ani bych nejela, když se na to dívám zpětně. Prožila jsem si bolesti doma, ve své vaně, na svém gauči, chodila jsem a hýbala se jak jsem chtěla, nikdo mě neotravoval s monitorování a vnitřním vyšetřením a měla jsem u sebe jen lidi, které jsem tam chtěla. Když se mě dnes někdo na porod zeptá, říkám, že to bylo super. Protože bylo. Zpětně to totiž vnímám jako šílený nával energie, jako pobyt v tranzu a porodit za tři hodiny? Kolik žen by za tohle dalo cokoli! A po čase jsem na bolest opravdu zapomněla. Porodní plán bohužel nebyl úplně dodržen, ovšem až na tlačení břícha a zmanipulování do blbé polohy se nic nedělo bez mého souhlasu. A co bylo pro mě důležité, všechny body ohledně mimina dodržené byly. Malého vykoupali až nějak v dopoledních hodinách a i když jsem kvůli omdlévání nemohla vstát, viděla jsem na něj z postele. Ihned po vykoupání mi ho dali na břicho, aby se zahřál. Veškerá vyšetření dělali jen za mé přítomnosti a nic proti tomu neměli. Sestřičky z gynekologie i novorozeneckého oddělení byly skvělé, hodně mi pomáhaly, hlavně ten první den. Malého jsem si často brala do postele k sobě a když to jednou v noci sestřička uviděla, upozornila mě, že by měl být v postýlce kvůli monitoru, když jsem ji na to ale řekla, že když není se mnou tak pláče, řekla mi jen, že dobře, ale ať ho hlídám. Malý byl hrozně hodný, zdravý, neměl ani novorozeneckou žloutenku, skoro vůbec neplakal. Prostě si na svět hodně pospíšil, nejspíš se nás nemohl dočkat, což je pochopitelné, když jsem mu celé těhotenství, a hlavně ke konci, pořád opakovala, jak se na něj všichni těšíme.
Poporodní poranění se mi zahojila celkem rychle, sex byl dokonce ještě před ukončením šestinedělí :) Jsem ráda, že jsem zažila tenhle rychloporod, bez léků, umělých hormónů, epidurálu a vlastně "jen" s nástřihem.
Ovšem, ať mi nikdo nevtrdí, že v dnešní době může žena rodit v nemocnici jak chce. Bohužel, ta anémie byla nejspíš z krvácení z nástřihu a následků tlačení na břicho a tahání z placentu. Tohle by se doma nestalo a to je prostě fakt.
Ještě stále se najde hodně lidí, kteří mají tendence mé názory zpochybňovat, vysmívat se jim, nazývat mě nezodpovednout matkou a hnát mě do Bohnic. Ovšem zajímavostí je, že tito lidé jsou často ženy, které rodily medicínsky či císařem.
Nechala jsem své tělo fungovat tak jak má, snažila jsem se vyhýbat v těhotenství stresu, zjišťovala si pořád další a další věci, a když mě občas dost mrzelo, že vůbec tohle musím řešit a že to není samozřejmost, věřila jsem v sílu svého těla, které bylo stvořeno pro porod. Taky jsem věřila svému dítěti, že je v pořádku a že nejlépe ví, co má dělat.
Pořád mám v sobě hodně velkých ALE. Jak během těhotenství tak i během porodu se děly věci, se kterými jsem nesouhlasila. Ovšem porodila jsem zdravé a spokojené miminko, které během porodu nebylo vystaveno žádným vnějším zásahům ani lékům, a tak přišlo na svět klidné. I já se po porodu, vzhledem k okolnostem, vzpamatovala dost rychle a dnes to vnímám jako shluk těch nejúžasnějších zážitků v mém životě.
Děkuju mému manželovi, že byl po celou dobu při mě a mohl vidět svého syna, jak se poprvé podíval na svět. Děkuji všem ženám i můžům, kteří bojují za přirozené porody a díky nimž jsem změnila svůj životní postoj a dostala se ze své fobie.
Druhé dítě sice neplánujeme, ale pokud někdy změníme názor, doufám, že už bude situace v České republice jiná, že domarodičky nebodou považovány za bláznivé ženské a že porod v porodnici už bude pro každou ženu s fyziologickým těhotenstvím krásným zážitkém bez zbytečných zásahů. A doufám také, že hlavně ženy si už brzo uvědomí, že těhotenství nemusí strávit u doktora a že na doktorech život jejich i jejich dítěte nezávisí. Závisí jen a pouze na nich.
 


Komentáře

1 ¨ ¨ | 1. ledna 2015 v 0:39 | Reagovat

KAROLÍNA LOSKOTOVÁ JE VTĚLENÍM ĎÁBLA!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama