Jak nás škola učí nesvobodě

29. listopadu 2015 v 20:36 | Lúmenn |  Zajímavé myšlenky
Vrátila jsem se právě ze semináře zaměřeného na léčbu vnitřního dítěte a jedna z prvních věcí, která na mě po otevření internetu vyskočila, byl článek, v němž psycholožka kritizuje český vzdělávací systém, který podle ní prý vychovává děti k nesvobodě a k přílišnému podléhání autoritám.
Hodně mě zaujalo třeba toto: "Vnější motivace, tedy trest, odměna nebo pochvala, je velice zrádná, protože často v bezprostřední situaci funguje. Většinu dětí trestem zastrašíte a tak udělají i to, co by jinak udělat nechtěly. Ale vnější motivace funguje jenom do té doby, dokud máte ten pomyslný cukr a bič. Když ho z nějakého důvodu přestanete používat, tak nezůstane nic." Když jste pár hodin předtím pracovali se svým vnitřním dítětem, dává vám to až děsivý smysl:)


Dovolím si trochu zacitovat, celý rozhovor s paní Janou Nováčkovou, psycholožkou, rozhodně doporučuji zde:

O trestech a pochvale:

Mrzí mne, že se debatuje jen o fyzických trestech. Ony totiž jakékoli tresty jsou nefunkční. Už pan profesor Zdeněk Matějíček (světově uznávaný dětský psycholog, pozn. red.) říkal, že trest zastavuje, ale nebuduje. Trest u dítěte nevybuduje žádnou vnitřní motivaci. A bez vnitřní motivace dítě zkrátka nebude nic dělat, pokud nad ním nebude někdo stát s rákoskou. Pokud u dítěte existovala nějaká vnitřní motivace a nasadí se vnější motivace, tak to tu vnitřní zeslabí a někdy úplně zlikviduje. To ovšem neznamená, že na nevhodné chování dětí nemáme reagovat. Rozdíl je v tom, že trest je odplatou za něco nedobrého, kdežto děti potřebují především vedení k nápravě, potřebují porozumět co nejhlouběji důsledkům svého chování.
Odměna nebo pochvala dělá totéž co trest. Signalizuje odměňovanému, že věc, kterou dělá, sama o sobě nemá valnou hodnotu, proto ho k ní musí přimět odměnou nebo trestem. Uvedu základní model mnohých pokusů, kterými se zkoumal vliv odměn. Všechny pokusné osoby měly dělat nějakou zajímavou činnost, byly ale náhodně rozděleny do dvou skupin. Jedné skupině psychologové řekli, že za to dostanou nějakou odměnu, druhé skupině nic neslibovali. Pak se zkoumalo, zda se třeba tou činností baví i o přestávce mezi pokusy, nebo se sledovalo, zda tu činnost dělají i po skončení pokusu v reálném životě. Výsledky byly opakovaně stejné - skupina se slíbenou odměnou tu činnost dál dělala v mnohem menším rozsahu, většinou však už vůbec ne.

Jak zařídit, aby se děti učily?

Učení musí být přiměřené jeho věku, zralosti, jeho individuálnímu nadání a zkušenosti, aby mu dávalo smysl. Dítě má vrozenou potřebu učit se, porozumět světu, potřebu zvídavosti. Učení je tedy motivováno jednoznačně vnitřně. Pokud dětem ponecháme vliv na jejich vlastní učení, je velká šance, že se touha učit udrží. Tedy místo otázky jak vyvolat skutečnou vnitřní motivaci je otázka, jak ji nezničit.

Jak by se dospělí měli chovat k dětem ve vzdělávacím procesu?

Zmíním dva aspekty svobodného vzdělávání. Prvním je prostředí bohaté na podněty. Jen setkáváním s různými podněty může dítě přicházet na to, co ho zajímá a k čemu má dispozice. Druhým aspektem je chování dospělých. Je tam především respektující postoj k dětem. Dospělí jsou při učení děti důležití. Jejich význam spočívá ale v něčem jiném, než je představa klasického učitelského povolání. Děti pro svůj vývoj potřebují jejich soustředěnou pozornost, nikoliv jejich zásahy do přirozeného učení, ani jejich hodnocení.

Ano, ano, stokrát ano, pod to se podepisuju:)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama