Čekání - největší nepřítel štěstí

31. ledna 2016 v 17:08 | Lúmenn |  Úvahy a zamyšlení
Čekám, až se ozve, až zavolá, napíše. Čekám, až dodělám školu. Čekám, až dostanu lepší práci. A nebo prostě čekám, že někde za rohem bude svět růžovější, tráva zelenější a lidi hodnější. Jenomže čekání je plutí v nicotě. Přítomnost, zaplněná čekáním, je promarněný čas.
Vlastně kdokoli, koho se zeptáte, zda má rád čekání, třeba na úřadě, u doktora nebo ve frontě u pokladny, odpoví jednoznačně záporně. Kdo by probohy měl čekání rád? A přitom jím vyplňujeme tolik času našeho života, zabíjíme svou přítomnost, zahazujeme ji jako nepotřebný odpad, něco, co prostě musíme přežít, než přijde ta očekávaná budoucnost. Ve frontě v supermarketu nám vlastně moc jiného nezbývá, ale je to nutné i v životě?


Kdysi dávno jsme měli s přáteli filozofickou chvilku, na jejíž výsledné moudro nikdy nemohu zapomenout. Po cestě vlakem jsme přišli na fakt, který objevili již mnozí myslitelé před námi (a po nás nejspíš taky) - totiž, že neexistuje žádné předtím ani potom, ale jenom teď.
Když jste si stoupli na konec fronty, bylo pro vás v tom okamžiku teď. Každé posunutí o kousíček dopředu, i to bylo teď. A když konečně zaplatíte a vycházíte z obchodu na čerstvý vzduch, neděje se to nikdy jindy, než teď. Neumíme prožít jeden okamžik vícekrát, neumíme zažít zítra ani potom. Protože to, co je dnes zítřkem se ve chvíli, kdy ráno otevřete oči stane dneškem. A to, co vidíte jako vzdálenou chvíli za mnoho hodin, bude v okamžiku, kdy konečně přijde, zase jenom teď.
Nic jiného neznáme. Nic jiného prožít nelze, kromě přítomnosti - to je to jediné, co máme vždycky v rukou, ať to přijde za pět minut nebo za dvacet let. V tu chvíli to bude teď, které zmizí a rozplyne se v další teď co přijdou.

Pokud je ale naše teď, kdy sedíme v čekárně, potíme se před důležitou zkouškou nebo prostě jen počítáme dny v práci, až přijde vytoužený víkend, naplněno čekáním, horečným čekáním na budoucnost, kterou si malujeme v nejrůznějších barvách, které jen málokdy odpovídají realitě, okrádáme se o spoustu času, který můžeme prožít.
Mysl, nastavená na budoucnost, nedokáže přítomnost ocenit a prožít, takže si ji vlastně nikdy neužije, ani když se z pondělka stane víkend, ani když dodělá školu, ani když nastane jakýkoli scénář, jenž si vysnila. Protože vždycky se najde další scénář možé budoucnosti, jímž se může zaobírat - po víkendu přijde další pracovní týden, po škole pracovní pohovory, po zavolání od ctitele chystání na rande. Vždycky je na co čekat a čím zaměstnávat mysl - a pokud ji máme upřenou do budoucnosti, bude nám ji malovat (a je nakonec úplně jedno jestli v pastelových nebo temných barvách) a přítomnost vytěsní. Staneme se otroky našich představ o tom, co bude, co by mohlo být a štěstí nám bude utíkat jako kluzká rybka mezi prsty ve věčně uhánějící řece času.

A přitom se někdy stačí jen nadechnout a vnímat. Vůně, chutě, barvy, tvary, svůj dech, oblohu, lidi kolem, stránky krásné knihy, tóny hudby, srst psa, měkkost gauče, ruku milovaného, sebe sama v tom věčném nekončícím a přesto znovu neopakovatelném TEĎ. Tak na co čekáte?:)


Každá chvilka má v sobě něco, co stojí za to prožít:)

 


Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 31. ledna 2016 v 17:15 | Reagovat

Taky jsem dost čekala, proto musim mít všechno hned nebo se zblaznim :D

2 Myšák Myšák | Web | 31. ledna 2016 v 17:50 | Reagovat

na to až zahřmí ;-) Já už na tohle dávno kašlu. To, co jsem si vysnila se snažím převést do přítomné reality a žít přítomností. :-)

3 malé srdce malé srdce | Web | 1. února 2016 v 16:21 | Reagovat

Velmi dobrý článek. Vidím to stejně.

"Přítomnost, zaplněná čekáním, je promarněný čas."

Moc hezká myšlenka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama