Konstruktivní, až to bolí

20. února 2016 v 23:55 | Lúmenn |  Úvahy a zamyšlení
Jsem teď v etapě svého duchovního vývoje, která mi popravdě přijde asi zatím nejtěžší ze všech. Naučit se sebelásce, odpouštění, lásce k životu, nebrat si věci osobně - to vše bylo strašně náročné a dodnes s tím občas v některých situacích bojuji. Ale brala jsem to, jako že mám špatné návyky, které mi ubližují, a proto jsem cítila velkou motivaci se jich zbavit. Jenomže jsem dospěla do bodu, kdy jsem se ze svého života pokusila všechny špatné návyky naprosto vymýtit - stala jsem se konstruktivní, až to bolí a nedošlo mi, že ten, koho to bolí jsem já. A člověk, který cítít bolest, přece nemůže být v pořádku. Bolest je destrukce a v konečném důsledku je Vesmíru jedno, jestli tu destrukci obracíte k druhým nebo k sobě samotné a je jedno, s jak moc dobrým úmyslem jednáte - pokud vyzařujete bolest, vrací se vám stále znovu, dokud nepochopíte, že být za každou cenu dobrým a konstruktivním člověkem, je iluze, za níž se nemá cenu honit.



Nezávisle na sobě na toto téma psalo v poslední době několik autorů a ty texty pro mě byly velmi důležité, abych si uvědomila, že i já sama trpím tímhle problémem. Někde jsem četla výraz "duchovní kocovina", který poměrně přesně vystihuje, o co jde.
Člověk překlene první fáze vnitřního růstu, pochopí principy sebelásky, příčiny a následku, pochopí, že co vyzařuje, to dostává zpět a další a další moudré věci. A je to krásné, cítí obrovskou úlevu, štěstí, touhu implementovat všechny tyto krásné zásady do svého života. A je to tak dobře.
Jenomže různé knihy s návody na život, různí eso-blogeři a další guruové často píší své texty tak, jako by oni sami už nad démony lidské psýché zvítězili, jako by po aplikaci jimi propagovaných metod již necítili vztek, hanbu, frustraci, ani nenávist nebo strach. Chovají se, jako by byly ztělesněním pochopením, láskou a tolerancí a duchovně hledající člověk nabude dojmu, že to jde. Že jde být jakýmsi nadpozemským avatarem, který rozdává moudrost a lásku, vyzařuje jen pozitivní emoce a jeho život je naplněn nadhledem a vysokými vibracemi. Je to hovadina.

Jenomže - není snadné si to uvědomit a je ještě těžší z duchovních výšin spadnout na pevnou zem.

Sama to právě prožívám. Duchovně jsem prodělala raketový start a díky empatii a pochopení základních vesmírných principů jsem najednou měla pocit, že nesmím být negativní, protože k tomu vlastně nemám důvod. Věci se dějí, protože je potřebuji zažít - tak proč se čertit? Neodpuštěním ubližuji jen sama sobě - tak proč cítit k někomu nenávist? Vše se nakonec vyřeší a všechno zlé je k něčemu dobré - nač tedy slzy? A když budu dávat lásku lidem kolem sebe, znásobená se mi vrátí - tak proč ji nedávat po vagónech a nemít čas na sebe?
Pokud se u výše položených otázek ošíváte, gratuluji, možná jste si právě diagnostikovali stejnou bolavou konstruktivitu, jíž trpím a pomalu a těžko se jí zbavuji já.
Protože ani to nejhlubší pochopení z nás nedělá nadlidi. I když naprosto přesně chápete, z jakého důvodu vám hoří dům, v tu chvíli, kdy vám oheň žere veškerý váš majetek, je vám to srdečně putna a jediné, co chcete udělat je mlátit hlavou o chodník a řvát jako pominutí. Jenomže v analogických situacích v životě od rozbitého oblíbeného hrnečku, přes zrušení závažného setkání na poslední chvíli až po prohru v soutěži, jsem místo onoho pomyslného mlácení hlavou o chodník jen polkla hořkou slinu a s úsměvem a stoickým klidem budhistického mnicha přestála nepříjemnou situaci.

Vesmír ví, co dělá. To dobře dopadne. Jen neztrácet víru. Jsou to jen věci. Vše zlé je k něčemu dobré. Tuto situaci jsem měla prožít, stačí jen zjistit proč.
Tímhle vším jsem se krmila a postupem času mi odcházela záda, bolelo mě snad celé tělo, přišla únava, vyčerpání, první nemoc vážnější než jednodenní nachlazení po dvou letech a já se začala ptát sama sebe, co dělám blbě.
Inu coby - jsem konstruktivní, až mě to bolí. Odpouštím, protože moje duše ví, že je to tak správné, nenervuji se, protože moje duše ví, že je vše v pořádku. Jenomže mysl to zrovna v tu chvíli neví, emoce taky ne a o tělu už vůbec nemluvím. Mysl a ego mají chuť se argumenty bít, emoce mají chuť běsnit či truchlit a tělo je napjaté jako struna, aby všechno tohle vykonalo. A nad nimi stojí přemoudrá duše a těmhle třem káže, ať toho nechají.

Má do značné míry pravdu. A jsou na světě lidé, kteří mají v celé své bytosti klid a mír i tehdy, když jim řežou nohy. Jenomže tihle lidé obvykle žijí v kláštěrech vysoko v horách a daleko od civilizace. My, kteří se lopotíme den za dnem v lidském mraveništi západní civilizace jen těžko můžeme nalézt nekonečnou všeúrovňovou harmonii ze dne na den, ba kolikrát ji nenalezneme ani za celý život.
To pochopitelně neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet - ale nemá cenu dávat průchod jen konstrukci, po níž touží duše. Vše v přírodě, v celém Vesmíru je duální a i my jsme duální. Jíme i vyměšujeme, spíme i bdíme - a někdy milujeme a usmíváme se, zatímco jindy hážeme talíři a nadáváme, že by se červenal i předseda dlaždičského cechu. Je to normální a je to v pořádku. Jenom je to někdy sakra těžké přijmout - že dokonalost neexistuje a že všechna ta duchovní moudra mají svou hloubku a smysl jedině tehdy, když do nich dáváme celou svou bytost. V opačném případě se mučíme a nutíme, mrzačíme sami sebe, vysíláme destrukci a plnými hrstmi ji pak dostáváme zpět, z čehož jsme ještě více zmatení.

Tato slova teď z velké části píši sama sobě: Je třeba se naučit říkat ne, i když to znamená odmítnout pomoc. Je třeba nebát se vlastních emocí, ale projevit je, jinak se uloží, vstřebají do těla a začnou působit neplechu. Je třeba naučit se odpočívat. Je třeba nebát se chtít za svou práci odměnu a nebát se požádat o pomoc či radu. A je v pořádku dělat chyby, je v pořádku nebýt vždy usměvavý a perfektní, je v pořádku jednat podle pocitů, které v nás situace vyvolává. Na analýzu je čas potom. Je v pořádku být člověkem a tedy duální bytostí.
Doufám, že nejsem jediná, kdo tato slova potřeboval slyšet a komu trošku pomohla se nezbláznit:)

 


Komentáře

1 myší královna myší královna | E-mail | Web | 21. února 2016 v 13:18 | Reagovat

Ztotožňuju se s tím článkem, něco takového teď prožívám též. S drobnými rozdíly:
já se nesnažím vítězit nad svými negativy. Většinu života jsem měla v hlavě hustý černý kouř a i ten se mi podařilo rozehnat tak, že jsem jej prostě přijala jako součást sebe. Dalo mi to práci, ale je to tak. Podobně přistupuju ke svým záporným vlastnostem. Učím se je využívat a pracovat s nimi. Byl to obrovský krok k sebelásce.
A tak to funguje se vším negativním v mém životě. A jsem unešená z toho, kolik výzev mi tenhle boj předkládá. Strašně mě to baví.

2 Stáňa Stáňa | 22. února 2016 v 15:27 | Reagovat

Tento článek je pro mě doslova balzámem pro mojí duši a tělo,(jakože v tom nejsem sama), protože už dost dlouho procházím takovým údobím, kdy se snažím duchovně jít dál a postupovat výš, ale nějak cítím, že jsem se "zasekla", a navzdory mé snaze-tedy snahy ducha se tak nějak nikam neposunuju, přešlapuju na místě, a tak jsem si sama pro sebe řekla, že holt kam se mi v tomto životě povede dojít, tak fajn, a co holt nestihnu v tomto životě, tak budu pokračovat v tom příštím....
Tak jak mi řekla moje učitelka Reiki, až budeme odcházet z tohoto světa, všechno zde necháme, jen duchovní bohatství, které jsme v tomto životě nashromáždili si sebou bereme.....

3 Vendy Vendy | Web | 23. února 2016 v 8:31 | Reagovat

Úžasný článek! Myslím, že každý 'hledač cesty' tohle potřebuje slyšet a uvědomit si to, než ho iluze ošálí :)))
Nikdy jsem naštěští do takového stavu nepřišla, ale měla jsem k tomu blízko, naštěstí jsem velmi záhy pochopila, že negativní emoce nikdy zcela nevymizí, protože jsme pořád jen lidi a že je to tak v nejvyšším pořádku :) Všechno je třeba si prožít, aby to pak nedělalo neplechu, důležité je hlavně to, aby se v tom člověk moc dlouho nepatlal a dokázal se zas dobře naladit a jít dál.

4 Nerisa Nerisa | 23. února 2016 v 17:11 | Reagovat

Já zrovna patřím mezi ty, kteří nedávno psali o něčem podobném :-D Spíše ve smyslu, jak se z nejhlubšího dna trochu vyhrabat na světlo, ale zmiňovala jsem, že negativních emocí s nelze nikdy zbavit. Musím říct, že pro mě osobně je to také snad nejtěžší životní lekce, naučit se najít rovnováhu mezi negativními a pozitivními emocemi. Protože bylo období, kdy jsem byla dost pozitivní (až na to, že to na mě působilo divně, pořád jsem se musela ptát sama sebe, jestli si to nenalhávám), ačkoli po večerech jsem pořád brečela (po těžkém rozchodu). Pak přišlo období naopak úplného propadu, deprese, úzkosti, sebenenávisti, ze kterého jsem se hodně pomalu hrabala. Ale už mám dost toho budit se každý den ráno s tím, že nechci žít ani o den déle. Musela jsem se rozhodnout, že takhle to dál nejde, že musím zase začít vidět i ty dobré věci. A teď tak nějak balancuji na pomezí být moc pozitivní/být moc negativní. Je předemnou ještě hodně práce.

5 Mary Mary | 24. února 2016 v 16:32 | Reagovat

Taky jsem četla spoustu knih a článků na toto téma musím říct že mám asi štěstí protože u mě to všechno funguje tak nějak přirozeně a podvědomě. Nesmí se to brát jako učebnice se slovíčkama, spíš jako něco čím se jen tak inspirovat.

6 Ayeri Ayeri | 28. února 2016 v 18:52 | Reagovat

Děkuji za tento článek, plně s ním souhlasím 😊 Něco podobného taky zažívám, ale mě se být šíleně konstruktivní nikdy nepovedlo. Strašně jsem se snažila, potlačovala vlastní názory i emoce, a pak jsem dostávala skoro hysterické záchvaty plynoucí z naprostého potlačení vlastní osoby. Rozhodla jsem se být 100% konstruktivní a dokonalá i za cenu sebezničení, nenáviděla jsem se za každou chybu. Po svých hysterických zachvatech jsem se sebepoškozovala za to, že jsem se neovládla. Pak jsem si to uvědomila a postupně to přestalo. Teď se učím zase normalně žít a vážit si sebe sama. 😊

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama