Malovat obrazy na vodní hladinu

1. dubna 2016 v 20:18 | Lúmenn |  Moje zážitky a pokroky
Před pár dny na mě přišlo nějaké smutno. Občas se to stává, určitě to zná každý. Já mám ale poslední dobou trochu problém svoje emoce vyjádřit, dostat je hluboko z nitra na povrch. Po nejrůznějších životních peripetiích jsem si podvědomě vyvinula tuhle obrannou strategii a dává mi práci ji rozpustit. Takže čas od času je to moje "smutno" silnější, než by mělo být a vyjeví se v něm věci střádané třeba celé týdny. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Horko těžko jsem ho ze sebe setřepávala, bylo to jako těžká lepkavá deka, ne a ne se mě pustit.
Sedla jsem si do kuchyně, uvařila čaj, zapálila se svíčku a pokusila jsem se přijít na jiné myšlenky nad vybarvováním mandaly. Ale místo aby se smutek vrátil někam hluboko do mě, mezi tahy pastelky vytryskl na povrch a mě na obrázek začaly kapat slzy. Nakonec - nejlépe se stejně člověk smutku zbaví tak, že ho vyjádří. A tak jsem je nechala.



Obrázek jsem domalovala, slzy vyschly, ale pořád jsem se jaksi necítila ve své kůži. Přišel za mnou můj drahý a našel mě sedět schoulenou v klubíčku na křesle, jak koukám do tmavé místnosti. Chtěla jsem být neviditelná. Když mě objal, začalo se to ze mě tak nějak sypat.
Cítila jsem se neviditelně - poslední dobou se mnou často zmítají tyhle pochybnosti. Jestli vůbec lidi zajímám, jestli zajímám své prací vytížené rodiče, svoje přátele, kteří mají dost svých starostí. A taky jestli to, co dělám, do čeho vkládám ohromný kus sebe sama, moje stránky a můj eshop, vůbec mají smysl, když je pořád navštěvuje stejný počet lidí, už celé roky. Co jsem se natrápila z nejrůznějšími formami propagace, kolik jsem nalila do internetových reklam, vyhledávačů zboží, kolik jsem, mnohdy se ztrátou, objezdila stánkařských akcí. A k čemu to všechno?

Můj milý se na mě díval, hladil mě po tvářích a pak si povzdechl. "Ty to prostě jenom strašně moc chceš. A když to nejde přesně tak, jak si vysníš, jsi smutná." Polkla jsem. Tohle jsem od něj nečekala - jenže to byla pravda. Do puntíku. Tak strašně moc toužím své vědění, svou pomoc, svou lásku předat lidem, tak strašně moc chci, aby si k mým webům našlo cestičku co nejvíc lidí, že tu situaci držím pevně v dlaních a nedovolím jí udělat ani krůček směrem ke splnění. Jenže co s tím?

S těmito myšlenkami jsem šla spát a před spaním požádala svoje duchovní průvodce o pomoc a radu. A ta přišla. Už v minulosti jsem se ve svých meditacích setkala s Buddhou jako duchovním rádcem (více o tom píšu v článu Moje cesta za poznáním III.), ale přesto mě překvapilo, že se po delší odmlce objevil v mé vizi znovu.
Viděla jsem ho, jak stojí na kraji jezírka, obklopen svými žáky a v ruce drží štětec. "Záběr" se přiblížil a já sledovala jak přikládá štetec namočený v barvě na vodní hladinu a pohybuje zápěstím, jako by maloval. Každá kapka bary se ale okamžitě rozpustila ve vodě a zmizela na dně jezírka.
Uslyšela jsem v hlavě jeho hlas: "Maluj obrazy na vodní hladinu. V tom je to kouzlo - v malování, ne v obrazu."

A mě najednou došlo všechno. Vize pokračovala, ale já už nevnímala tahy štětcem ani další a další kapičky barvy, rozpíjející se v nenávratnu. Jenom jsem si uvědomovala, jak silná tahle slova a tahle vize jsou. A jak jsem to potřebovala slyšet. Malovat obrazy na vodní hladinu.
Pro hotový obraz jsem neviděla proces malby. Pro výsledky jsem neviděla samotnou práci. Chtěla jsem sklízet, ale nesoustředila jsem se na setbu. Moje mysl utekla daleko do budoucnosti, odbývaje přítomný okamžik jako nedůležitou otravnou součást cesty, která se skrývá za obzorem. Jenže to je pitomost. Cesta je pořád pod našima nohama a každý krok je stejně důležitý. A kdo hledí příliš daleko, zakopne o kámen pod nohama a nikam nedojde.

Takže teď maluji obrazy na vodní hladině. Učím se zase být v přítomném okamžiku a neutíkám do svých představ o dnech budoucích. Půjde to pomalu, ale už ráno po této cenné lekce od velkého učitele Buddhy jsem se posadila cestou do práce na lavičku, užívala si jarního sluníčka a dobré kávy a uvědomovala jsem si, o kolik člověk přijde, když si přestane všímat přítomnosti. A uvědomění dokonce přešlo až v báseň, první za dlouhou dobu. Snad další záblesk přítomného okamžiku. Třeba vás také inspiruje:)

Maluji obrazy na vodní hladině,
namáčím štětce do duše.
Maluji, maluji bez tuše,
barvy se točí a víří a míchají;
maluji obrazy, v jediné vteřině
zmizí mi navěky aniž svět poznají.

Maluji bez smyslu, maluji pro radost,
barvou mi slouží vlastní stín,
zaháním bolest, zaháním splín.
Pro tečku, pro čáru, pro krásné zátiší
nořím se hlouběji ve vlastní přítomnost.
Obrazy spatří na vodní hladině,
obrazy spatří ten, kdo se utiší.

Tak jsem se utišila a nořím se v přítomnost. A děkuji všem silám Vesmíru, že jsou v tom se mnou:) A děkuji i vám, drazí čtenáři, že tato slova doplula po vodní hladině až k vám:)

 


Komentáře

1 Aneta Aneta | 2. dubna 2016 v 4:40 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych se Tě zeptat. proč když člověk každý den prosí o ochranu a pomoc proč se mu jí nedostává? Někdy mám pocit, že mě nikdo neslyší, že každý den o něco prosím a je to zbytečné, jak má tedy člověk správně prosit? třeba o tom ještě něco napíšeš

2 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 2. dubna 2016 v 14:58 | Reagovat

Připomínáš mi mě. Já bych zase chtěla, aby mi četlo moje povídky a romány hodně lidí, abych měla komentáře, ale zadní noví čtenáři nejsou. Kdysi ano, když jsem psala fanfikce. Ale píšu pořád, protože mě to baví a potřebuji se vyjádřit. Tímto ti děkuji za článek, už je je to za dnešek druhý, který říká, že to nemám řešit a dál psát :-)
A tobě taky přeju, abys na to tak nemyslela. Asi si tím ubližujeme.

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 4. dubna 2016 v 17:50 | Reagovat

[1]: ono nestačí jen poprosit, důležité je se starat sám, jakékoli bytosti ti mohou být oporou, ale nemůžou za tebe nic udělat

4 Vénya Luna Vénya Luna | Web | 5. dubna 2016 v 7:16 | Reagovat

Krásný článek, fakt ...

5 Katherine de Luk Katherine de Luk | Web | 6. dubna 2016 v 15:45 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama