Já jako nejdomněnkovatější z domněnek

6. října 2016 v 15:02 | Lúmenn |  Úvahy a zamyšlení
Některé myšlenky jsou prostě zajímavější, než jiné - takové ty, které nás přinutí se na chvíli zastavit a zamyslet se nad nimi, převalovat je v hlavě a opakovat si je dokola, dokud je zcela nepochopíme a někdy také v náhlém záchvatu osvícení neintegrujeme do svého schématu. A pokud na vás tatáž myšlenka udeří dvakrát v průběhu dvou dnů, je to o to větší síla.
Ke mně přišla toto velice silné zamyšlení ze dvou hodně rozdílných a zcela nesouvisejících zdrojů - z knihy Petera S. Beaglea Poklidné a tiché místo, kde byla pronesena ústy ducha mrtvého muže, a z rozhovoru s evolučním biologem Janem Zrzavým na ČRo Radiožurnál. A znělo: "Neexistuje něco, jako já - existuje jen naše představa o tom, kdo jsme." S dovolením to rozvedu.


Většina z nás si myslí, že někde, možná v duši, v mysli, v mozku, existuje nějaké naše esenciální Já, to skutečné, opravdové, objektivní. I v hovorové řeči se často setkáváme s větami jako "Ty mě vůbec neznáš, nevíš, jaká opravdu jsem." nebo "Objevte své skutečné já."
Jenomže už z principu žádné skutečné, opravdové já existovat nemůže, protože neexistuje žádný vnější, ničím nezatížený pozorovatel, který by ho uviděl. A tak našich já existuje bezpočet. Existuji já očima mojí maminky a já očima mého táty, já, jak mě vnímá sestra, bráška, já jak mě vnímá můj partner, respektive všichni mí partneři za celý život, já jak mě vnímají kamarádi, učitelé, střípek mého já, jak ho viděli mí dnešní spolucestující v šalině. A samozřejmě ze všech nejdůležitější já, jak ho vidím sama.
Ale žádné z nich není opravdovější nebo lepší, žádné není skutečnější či pravdivější - každé je jen pozorované z jiného úhlu pohledu. I to, co si o sobě myslím já sama je jenom právě ta myšlenka a nic víc. Je to jen domněnka, protože se domnívám, jaká jsem a podle toho se chovám, jednám, mluvím, myslím. Před sebou či před druhými, pořád je to ale jen domněnka.
Je možné nenávidět domněnku? Nejspíš ano. Ale je možné nenávidět domněnku, kterou jsem si sama vytvořila? Nemělo by, přinejmenším je to hloupé. Protože pokud je to jen domněnka, jen moje myšlenka, pak ji přece mohu změnit tak, abych si k ní lásku našla.

Pokud tedy nenávidíme sami sebe, necítíme skutečnou nenávist k vlastní osobě, ale k představě, kterou jsme si o ní vytvořili. Stejné je to i s druhými lidmi - nikdo nemáme schopnost vidět svět nějakými kouzelnými brýlemi objektivity, a proto všechno naše poznání druhých lidí tvoří jen naše představa toho, jací jsou. A tyto představy pak milujeme nebo nenávidíme, případně jsou nám lhostejné.

V té knize, o níž jsem psala na začátku, vystupuje duch, který, protože již ztratil své spojení se svým lidstvím, svým životem a svým tělem, existuje jen na základě představy, kterou si sám o sobě vytvořil. A tato představa je založena na tom, že jeho žena byla mrcha, která ho zákeřně otrávila, zatímco on byl skvělý člověk. Jenomže pak zjistí, že tohle vše byla jen jeho vlastní představa a ve skutečnosti spáchal sebevraždu, která natolik nezapadala do jeho představy o něm samotném, že ji raději zapomněl.
A tohle děláme pořád. Tvoříme si představy o sobě a o druhých, tvoříme si představy o světě kolem nás a pak jsme naštvaní, že realita vypadá jinak. Celý život neustále bojujeme s tím, aby naše myšlenky, naše domněnky, co nejvíc korespondovaly s tím, co nás obklopuje, s tím, jak jednáme a pokud se tak neděje, jsme frustrovaní.
A naší asi největší chybou je, že ve své hlavě si stvoříme představu sebe sama a tuhle představu pak zahrnujeme výčitkami, vztekem, nenávistí. Domníváme se, že se známe, ale jediné, co kdy můžeme poznat, je jen naše vlastní představa. A to, jak nás vidí druzí, je zase jejich představa nás samých. Jsme prostě mihotající se představy, postavy ve stínovém divadle, neskutečné a neexistující a přesto se neustále zoufale soudící a hodnotící. A celé je to vlastně strašně úsměvné.

Nemá cenu radit vám ani sobě, abychom se těch představ vzdali, to je nesmysl a ani to nelze. To je prostě způsob, jakým my lidé vnímáme svět a nelze jej s našimi omezenými smysly ani vnímat jinak. Ale je dobré si občas uvědomit, že všechno co vidíme, slyšíme, vnímáme, cítíme, jsou jen naše vlastní myšlenky, jen naše představy a domněnky a nad těmi vždycky můžeme mít moc, nikoli naopak. A uvědomění si této moci je ta největší svoboda, jíž ve svém lidství můžeme dosáhnout.

 


Komentáře

1 Anet Anet | 7. října 2016 v 5:05 | Reagovat

No, naše skutečná podstata se ukáže až po smrti, tedy my si ji uvědomíme.. člověk ať si myslí co chce tak žije tady na Zemi v nevědomosti a může se jenom domnívat, jak jsou věci doopravdy, ale teprve až opustíme své těla, tak budeme vědět všechno, protože tam už není žádná přetvářka ani ego..

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 7. října 2016 v 17:27 | Reagovat

Takhle do detailu jsem o tom nikdy nepřemýšlela - ale je to fakt! Zajímavé zamyšlení. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama