Cesta do lesů a zase zpátky

18. července 2017 v 18:51 | Lúmenn |  O autorce a o blogu
Nikdy mi nedošlo, jak strašně rychle ubíhá čas, když má člověk co dělat. Jsou dny, které se vlečou, dny prázdné, bez činnosti, beze smyslu, kdy nuda ukrajuje čas jen zoufale pomalu a ručičky na hodinách jako by se vůbec nehýbaly. Ale když jsou dny naplněny aktivitou a horečnou činností, jako by čas neběžel, ale přímo letěl nadsvětelnou rychlostí. Právě proto mi skautský tábor, na kterém jsem teď dva týdny byla, utekl jako nic. Nemůžu vůbec uvěřit, že už je to za mnou a že se na naši louku, obklopenou potokem a lesem, podívám až zase za rok.
Neříkám, že to nebylo náročné - bylo. Dva týdny v podsadovém stanu, bez teplé vody i elektřiny, na tvrdé posteli z kůlů a prken, kdy vás od zuřících živlů někdy dělí jen tenoučká stanová plachta (a někdy ani ta ne, když je třeba něco dělat:)) - to jednoho zocelí. Ale moc jsem si to užila.


Měla jsem na starosti kolem padesátky dětí od 6 do 16 let - a počítám-li některé naše vedoucí, o které jsem měla někdy pocit se taky bylo třeba starat, tak to byly děti až do 20 let:) Hráli jsme hry, učili se o bylinkách, zdravovědě, jak sekat dříví a jak uvařit oběd na ohni, běhali jsme pod modrou oblohou i nebem plným hvězd. Viděla jsem mléčnou dráhu, zakusila si, jaké je to sedět sama samotinká v noci v hlubokém lese, zatímco pár metrů ode mě brousí divočák, skočila z rozpařené indiánské sauny rovnou do ledových vod rybníka, hodně jedla, málo spala a neustále měla na krku dav neunavitelných zvědavých a někdy hodně zlobivých skřítků se žlutými a hnědými šátky kolem krku.

Naštěstí všude kolem mě byl les. Prostředí, které miluji ze všeho nejvíce. les, který mi dával energii a sílu další den vstát. Les, který ráno voněl vlhkou hlínou a večer tiše šuměl, aby mě ukolébal k spánku. Les, který se brzy ráno, když ještě tábor spal, třpytil kapkami rosy jako milionem malých démantů a objímal ho opar, který studil v nose. Les temný, hluboký, ale taky jasně zelený, porostlý trávou. Les tisíců odstínů zelené, les tajemný, les moudrý. Les překrásný.
Ani není v mé moci vypovědět, jak moc miluji místo, kam jezdíme na tábory - kam jsem zavítala zase po deseti letech, po době, po níž už jsem ani netušila, že bych se ještě vůbec ke svému starému skautskému oddílu mohla vrátit. Je to místo k táboření vcelku nevhodné - vlhké, nevlídné a chladné, ale neuvěřitelně krásné.

Každý den jsem se aspoň na chvíli zastavila a fascinována hleděla na výtvory přírody kolem mě. Na šišky v mechu, na kapky rosy na stéblech trávy, na hladinu rybníka rozvlněnou deštem, na broučky a mušky, na květiny, borůvčí a listí, na veverky a ptáky, na stopy jelenů, daňků a divočáků. Miluji les se vším, co k němu patří. A náš táborový les miluji obzvláště. Vůbec se mi z něj nechtělo domů:) Tak jsem si jej alespoň zachytila mobilním foťákem, jemuž pomalu ale jistě skomírala baterka a mohu se o krásu toho místa alespoň zprostředkovaně podělit i s vámi:)


Světlejší část lesa se zelenající se trávou a paprsky, jež září mezi stromy



Moje nejmilejší místo - mechová mýtinka kousek od tábora, kde byl nádherný klid
a kam jsem si vždy chodila vyčistit hlavu a odreagovat se v lesním tichu.



Pohled na jasné modré nebe skrze koruny stromů



Stíny v lese se dlouží a slunce pomalu zapadá.
Jedna z nejkrásnějších chvil dne.



Jeden den jsem musela rychle vymyslet nějaký program pro nejmenší holky (6-11 let)
a nějak improvizovaně je na 2 hodiny zabavit. Napadlo mě to skoro okamžitě a bylo to super -
šly jsme společně stavět domečky "pro skřítky":) Tohle je ten můj:)



A během tvoření domečků jsem si i natrhala kytici lesních květů:)

Jak to tak pozoruju, úplně se mi po těch dvou týdnech stýská - ne tolik po dětech, jako spíš po táboření a lese. Asi se přeci jen jednoho krásného dne odstěhuju do lesa nebo co:) Ale momentálně mě volá civilizace a její hromada povinností. Tak dost vzdychání nad lesním klidem, jde se makat:) Vaše lesem provoněná a zelenou energií přírody nabuzená Lúmennka

 


Komentáře

1 venis venis | 19. července 2017 v 22:08 | Reagovat

Celý článek je jako verše. Hned je slyšet šustění listí v korunách stromů, při čtení těch odstavců. Dá se do toho vžít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama