Úvahy a zamyšlení

Proč se nebát konců světa?

Středa v 17:00 | Lúmenn
6.6.1666. Rok 2000. 21.12.2012. To jsou všechno data, na která byl předpovídán konec světa. Jak si můžete všimnout, tak se žádný nekonal - Země se točí dál, lidé dýchají, děti se rodí, kytky kvetou. Armageddon se nekonal. A já jsem si jistá, že se ani žádný konat nebude - teď, ani v budoucnu. Proč nás ale nejrůznější guruové, šarlatání a náboženští fanatici neustále straší předpověďmi o tom, že svět co nevidět skončí a nastane doba zúčtování? A proč bychom se tím neměli nechat vyvést z míry?

Kdybych mohla změnit svůj život...

20. července 2017 v 17:52 | Lúmenn
…tak bych neudělala vůbec nic. Protože můj život je perfektní tak, jak je. Zrovna o víkendu jsem o tom vedla debatu s mojí maminkou a došla jsem k tomu, že svůj život miluji a vypadá přesně tak, jak jsem si vždycky přála žít. Můj život se ubíral nejrůznějšími klikatými cestičkami, taková puberta v blázinci, to není něco, o co by člověk zrovna stál. Vztahové vzlety a pády, domácí násilí, zrady, melancholie. Bylo těch fuj fuj věcí vcelku dost, ale neodmazala bych ani jedinou. Všechny ty kopance totiž nakonec poskládaly mozaiku mého současného já a všechny zlé věci nakonec vedly k něčemu dobrému. Není věc, které bych litovala, věc, kterou bych smazala, věc, na niž bych chtěla zapomenout.
A kdyby ke mně teď přiletěla kouzelná víla s třpytivou hůlkou a zeptala se mě, co bych na svém životě chtěla změnit, asi bych jen pokrčila rameny a řekla: "Nech to bejt. Udělej nám dobrý kafe holka a pojď si posedět a podívat se, jak peckózní to je přesně tak, jak to je."

Bůh, Vesmír, člověk...

16. května 2017 v 11:17 | Lúmenn
Už když jsem byla malá, něco mi na teorii velkého třesku nedávalo smysl. Úporně jsem si snažila představit, jak mohlo z ničeho vzniknout něco, jak se mohla v nějakém miniaturním chaotickém chuchvalci hmoty utvořit sama od sebe struktura a jak celý tento proces mohl vyústit ve stvoření ohromného prostoru, v němž nyní žijeme. A tak jsem si už tehdy pro sebe smíchala teorii vědeckou a náboženskou, což mi postupem času víc a víc zapadalo.
Ve škole jsme se kdysi učili o Bibli a pamatuji si, jak nám učitelka říkala, že ono slavné "na počátku bylo slovo" je vlastně nepřesný překlad z řečtiny, kde "logos" neznamená jen slovo, ale taky pohyb. Takže na začátku byl pohyb, ten pohyb byl u Boha a ten pohyb byl Bůh - a střípky mé vlastní teorie zapadly v okamžiku na místo. Onen pradávný impuls ke stvoření všeho v okamžiku velkého třesku, onen pohyb, který odstartoval miliardy let vývoje našeho Vesmíru, vznikl kvůli tomu, že se v onom bezrozměrném prázdnu, v nekonečném bezčasí, zrodilo Vědomí - a Vědomí nepotřebuje ani čas, ani prostor, ani hmotu, ani energii, Vědomí to je Bytí samo o sobě. A když si Vědomí uvědomilo samo sebe, rozhodlo se si dát hranice, jimiž se definuje - a ty dnes známe jako čas a prostor.

To přece nejde!

28. dubna 2017 v 10:21 | Lúmenn
Před pár dny jsem četla příběh ženy, která přijela do porodnice a k překvapení veškerého personálu porodila na čtyřech na žíněnce na zemi a pak si nenechala odnést novorozené miminko, které tak místo odosobněné vyhřívané dečky v plastové krabici leželo tři hodiny šťastně mámě na břiše. Personál kroutil hlavou, lomil rukama, ale nebylo mu to nic platné, žena a její partner věděli přesně, co je pro jejich miminko nejlepší a nenechali si to vzít. A za tu dobu tisíckrát slyšeli ta magická slova: "To přece nejde!" Jenomže lidé (a to se zdaleka netýká jen zdravotnického personálu), kteří se "to nejde" zaklínají, nemají tušení, že by to jít mohlo, protože to nikdy neviděli. Nový přístup boří jejich zaběhnutý světonázor, nikdy neviděli, že by to šlo - a tak to prostě nejde! Protože kdyby ano, jejich svět by už nikdy nebyl stejný. A je hrozně důležité, že existují lidé, kteří ukazují, že to jde - a jde spousta věcí.

Spřízněnou duši nemáme jen jednu

10. dubna 2017 v 18:21 | Lúmenn
Někteří lidé se nemění. Ale většina z nás ano. Za život procházíme spoustou změn, někdy opravdu nepatrných, jindy se nám život obrátí úplně naruby a my už nejsme tou osobou, jíž jsme bývali. A jak se měníme my, mění se i naše okolí. To, co vyzařujeme, se k nám vrací a obklopujeme se lidmi, kteří jsou na stejné vlně a ty, s nimiž nesouzníme, postupně opouštíme. Je to normální, přirozené, patří to k vývoji. A je proto iluzorní si myslet, že nás někde tam venku čeká spřízněná duše, která s námi bude sdílet celý život. Možná ano, možná takového člověka skutečně potkáme, ale pravděpodobnější je, že za život potkáme v různých obdobích různé lidi, kteří na pár let budou našimi spřízněnými dušemi, než se naše cesty zase rozdělí. Je to v pořádku, že lidé do života přicházejí a zase z něj mizí a není nutné se kvůli tomu trápit.

Přání ženám od ženy k Mezinárodnímu dni žen

8. března 2017 v 19:39 | Lúmenn
Když dnes máme ten Mezinárodní den žen (jehož slavení by mi tedy jako spousta jiných moderních svátků uniklo, nebýt sociálních sítí, kde kamarádky postují fotky kytek, které dostaly:)), inu když máme ten MDŽ, chtěla jsem jako pohlazení po duši dát něco, z čeho čiší krásná ženská energie Ale pak se z pouhého kratičkého úvodu stala celá úvaha a přání ze srdce pro všechny ženy - i pro mě samotnou.
Začala to písnička od běloruské ženské skupiny, kterou jsem chtěla jako ono pohlazení po duši, použít. Skupina Laboratorium Piesni zpívá a capella jen za doprovodu bubnu, na jejich tvorbu mě před časem upozornila kamarádka a dnes jsem náhodou zase narazila na jejich píseň Sztoj pa Moru. Je v ní obsažena čirá esence ženskosti, jak díky skladbě různých ženských hlasů, tak celkové náladě písně, jejíž text není zrovna veselý, je o širém moři, hejnu labutí a divokém orlovi, který to hejno rozežene a je z ní cítit trocha melancholie, ale dívky a ženy, které ji zpívají, u toho tančí, usmívají se a dodávají táhlé melodii jiskru, sílu, tvar. A myslím, že právě to je něco, co my, ženy, umíme - dávat smutnému světu naději, lásku, pochopení, ale také tanec, vášeň a samotný život. A také mám pocit, že na to někdy zapomínáme.

Co nás učí vlci?

3. února 2017 v 19:31 | Lúmenn
Po vlnách internetu ke mě doplul velice zajímavý článek, který zcela mění náhled na ustálenou představu o fungování vlčích smeček, zejména o roli tzv. alfa samce, což je termín, který rádi přejímají i lidé a představují si pod ním agresivního, dominantního muže. Že to u vlků (a tím pádem i u lidí) ale může být úplně jinak dokazují dvacetiletá pozorování vlčích smeček. Původní článek vyšel na webu Reader's Digest, český překlad pak pochází z webu Mužský kruh, který mimochodem doporučuji k dalšímu studiu:)

30+ každodenních drobností, které projasní den

21. ledna 2017 v 13:11 | Lúmenn
Dneska jsem pátrala v archivu na svém osobním blogu po jednom článku a narazila jsem při tom dolování na úplně jiný článek z roku 2013, ve kterém jsem stvořila seznam pozitivních každodenních maličkostí, které potěší a vyvolají úsměv na tváři. Pod tímto textem jsem vyzvala čtenáře, aby přispěli i svými drobnostmi a vznikl dlouhý a krásný seznam příjemných každodenních věcí, z něhož se mi úplně tetelila duše blahem, jak vlastně může být snadné vyvolat v sobě dobrou náladu:)
A moc ráda bych na něj navázala i zde, na Poslu světla, abychom společně vytvořili podobný seznam milých každodenností. Zrovna teď v tuhé zimě je zahřátí u srdce rozhodně něčím, co všichni potřebujeme. Protože to, na co se zaměřujeme, to roste a čím více se budeme zaměřovat na to dobré, tím méně energie k růstu bude mít to zlé:) Tak pojďme na to - tady je seznam mých 30 maličkostí, které mi udělají radost.

Kopněte si do cukříku

25. října 2016 v 15:15 | Lúmenn
O víkendu se uskutečnil happening desítek skeptiků, kde se hromadně nacpali homepatickými přípravky, aby dokázali, že jsou k ničemu (viz). Ačkoli sama nejsem nějakým příznivcem homeopatie a osobně jsem přesvědčená, že skutečně nejde o nic víc, než za draho prodávaný cukr, tyhle snahy homeopatii zesměšnit mi přijdou komické. Protože jediné, co zbaštěním celého balení homeopatik bez následků skeptikové dokázali, je, že homeopatika jsou naprosto neškodná. Což je vlastně dobrá zpráva:) A pokud jde skutečně jen o neškodný cukřík, pak to, že existují prokazatelně vyléčení pacienti, jen dokazuje, jak úžasnou sílu má lidská mysl a jak mocný může být placebo efekt (o placebo efektu píšu zde).

Já jako nejdomněnkovatější z domněnek

6. října 2016 v 15:02 | Lúmenn
Některé myšlenky jsou prostě zajímavější, než jiné - takové ty, které nás přinutí se na chvíli zastavit a zamyslet se nad nimi, převalovat je v hlavě a opakovat si je dokola, dokud je zcela nepochopíme a někdy také v náhlém záchvatu osvícení neintegrujeme do svého schématu. A pokud na vás tatáž myšlenka udeří dvakrát v průběhu dvou dnů, je to o to větší síla.
Ke mně přišla toto velice silné zamyšlení ze dvou hodně rozdílných a zcela nesouvisejících zdrojů - z knihy Petera S. Beaglea Poklidné a tiché místo, kde byla pronesena ústy ducha mrtvého muže, a z rozhovoru s evolučním biologem Janem Zrzavým na ČRo Radiožurnál. A znělo: "Neexistuje něco, jako já - existuje jen naše představa o tom, kdo jsme." S dovolením to rozvedu.
 
 

Reklama