Úvahy a zamyšlení

Být normální je jako dlážděná cesta...

2. března 2016 v 13:30 | Lúmenn
Tento obrázek, který vidíte vlevo, mohli ti z vás, co vlastní facebook, vidět dnes i na stránce Angelum Lucis. Ale protože tyto obrázky mají na FB velkou popularitu, rozhodla jsem se je zařadit i do blogu - ovšem pochopitelně s něčím navíc:) A to něco je krátká úvaha, která rozvíří a doplní myšlenku, vyřčenou někým jiným.
Být normální je jako dlážděná cesta. Je pohodlná, ale nerostou na ní žádné květiny. Tento citát malíře Vincenta van Gogha se zdá být možná trošku výletem do hlubin choré mysli, kterou patrně ta jeho byla, ovšem pro mě má slovo normální v sobě úplně jiný podtext.

Konstruktivní, až to bolí

20. února 2016 v 23:55 | Lúmenn
Jsem teď v etapě svého duchovního vývoje, která mi popravdě přijde asi zatím nejtěžší ze všech. Naučit se sebelásce, odpouštění, lásce k životu, nebrat si věci osobně - to vše bylo strašně náročné a dodnes s tím občas v některých situacích bojuji. Ale brala jsem to, jako že mám špatné návyky, které mi ubližují, a proto jsem cítila velkou motivaci se jich zbavit. Jenomže jsem dospěla do bodu, kdy jsem se ze svého života pokusila všechny špatné návyky naprosto vymýtit - stala jsem se konstruktivní, až to bolí a nedošlo mi, že ten, koho to bolí jsem já. A člověk, který cítít bolest, přece nemůže být v pořádku. Bolest je destrukce a v konečném důsledku je Vesmíru jedno, jestli tu destrukci obracíte k druhým nebo k sobě samotné a je jedno, s jak moc dobrým úmyslem jednáte - pokud vyzařujete bolest, vrací se vám stále znovu, dokud nepochopíte, že být za každou cenu dobrým a konstruktivním člověkem, je iluze, za níž se nemá cenu honit.

Věčný (a zbytečný) spor vědy a víry

6. února 2016 v 11:47 | Lúmenn
Před dvěma lety jsem napsala článek s úplně stejným názvem na svůj osobní blog (čtěte zde: Věčný (a zbytečný) spor vědy a víry) a byla pod ním poměrně zajímavá diskuze. Na článek i diskuzi a vlastně celou hlavní myšlenku jsem si vzpomněla před pár dny, kdy jsem v jedné skupině na facebooku uviděla naskenovanou stránku ze zhruba sto let staré knihy, v níž autor píše v podstatě o tomtéž. Uběhly celé dekády a mám tak trošku pocit, že se toho příliš nezměnilo. Spojím teď své myšlenky se slovy dávného mystika (jehož jméno bohůmžel neznám a za doplnění budu velice ráda) a opět oživím otázku, zda by věda a takzvaná esoterika přece jen neměli k sobě mít blíže:)

Čekání - největší nepřítel štěstí

31. ledna 2016 v 17:08 | Lúmenn
Čekám, až se ozve, až zavolá, napíše. Čekám, až dodělám školu. Čekám, až dostanu lepší práci. A nebo prostě čekám, že někde za rohem bude svět růžovější, tráva zelenější a lidi hodnější. Jenomže čekání je plutí v nicotě. Přítomnost, zaplněná čekáním, je promarněný čas.
Vlastně kdokoli, koho se zeptáte, zda má rád čekání, třeba na úřadě, u doktora nebo ve frontě u pokladny, odpoví jednoznačně záporně. Kdo by probohy měl čekání rád? A přitom jím vyplňujeme tolik času našeho života, zabíjíme svou přítomnost, zahazujeme ji jako nepotřebný odpad, něco, co prostě musíme přežít, než přijde ta očekávaná budoucnost. Ve frontě v supermarketu nám vlastně moc jiného nezbývá, ale je to nutné i v životě?

Zlo jako motivace k dobru

30. září 2015 v 15:05 | Lúmenn
Často se ptám sama sebe i svých andělů, proč je na světě tolik zlého. Proč si lidé navzájem ubližují, proč kradou, znásilňují, vraždí, uplácí. Copak člověk není v jádru bytostí lásky? Tak proč je schopen páchat tak ohavné činy?
Už před nějakým časem mi ale došlo, že tak, jako jsou nutné protiklady ve všem, platí to i o lidském chování. Staré musí umírat, aby se zrodilo nové. Slunce musí večer zapadnout, aby si příroda mohla odpočinout a ráno zase vyjít, aby koloběh života pokračoval. Bez protikladů vše ustrne a zanikne. A právě proto jsou na světě lidé, konající zlé i dobré skutky.

Tobě se to řekne, mít se rád…

15. září 2015 v 16:20 | Lúmenn
Vlivem dnešních událostí, jež nebudu blíže rozebírat, jsem se zamyslela nad větou, kterou slýchám poměrně často. Ať už je to v rozhovorech s klienty nebo přáteli, často se nakonec téma sebelásky a sebeúcty dostane k větě: "No jo, tobě se to povídá. Ty se máš ráda, ale to je lehký - jsi úžasná. Jsi hezká, chytrá, daří se ti, zato já jsem takový/á a makový/á. Jak se můžu mít rád/a, když jsem tak hrozný/á?"
A mě došlo, že tuhle mantru znám. A není to tak dávno, kdy jsem ji používala sama.

Vesmír jako vejce

26. května 2015 v 10:00 | Lúmenn
Bráška a jeho přítelkyně mi nedávno dali přečíst velice zajímavý příběh, který má hlubokou myšlenku, s níž se do značné míry ztotožňuji, a velice mne inspiroval k přemýšlení. Příběh napsal americký spisovatel Andy Weir a v originálním anglickém znění se dá najít na internetu, třeba zde.
Rozhodla jsem se jej zpřístupnit českým čtenářům a tak jsem jej přeložila do češtiny (bohužel jistě ne tak dokonale jako profesionál). Myslím, že je natolik inspirativní, že si to zaslouží - a také si zaslouží šířit, jak jen to bude možné. Koneckonců, proč by celý svět nemohl skutečně být založen na principu, jež tato krátké povídka nastiňuje.
Doufám, že vám příběh přinese to, co přinesl mě - hluboké zamyšlení nad vlastními činy a nad tím, proč vlastně žijeme a jaký to má všechno smysl:)

Povinnost, pocit viny a život ve dvojím záporu

19. května 2015 v 11:52 | Lúmenn
Včera jsem před usnutím přemýšlela a meditovala a najednou mi došla strašně důležitá věc, o kterou se prostě musím podělit. Přemýšlela jsem nad tím, proč vlastně děláme věci a proč něčemu říkáme povinnost. Co cítíte, když něco děláte z povinnosti? Málokdy je to radost, spíše naopak, rozčarování, nechuť, rozmrzelost. Napadlo vás někdy, proč?
Slovo povinnost v sobě totiž v základu obsahuje svlovo vina. Vinný. Povinný.
Když něco děláme povinně děláme to "po vině" tedy poté, co se cítíme vinni. Ale z čeho ten pocit pramení?
Podívejme se na to na příkladu. Jíme, abychom neměli hlad. Pijeme, abychom neměli žízeň. Spíme, abychom nebyli unavení. Do práce chodíme včas, aby nás nevyhodili. Spoustu věcí v běžném životě děláme proto, abychom nebyli nešťastní. Nechceme si zavinit neštěstí.
Ale nebýt nešťastný a být šťastný, to jsou dvě úplně jiné věci - cítíte ten rozdíl?

Rychleji, výše, silněji

8. dubna 2015 v 10:24 | Lúmenn
"Citius, Altius, Fortius" neboli "rychleji, výše, silněji" je motto Olympijských her, tedy největšího světového sportovního klání. Ale někdy mám pocit, že jsme si tohle motto vzali za své my všichni a aplikujeme jej i do našich životů. Jako by se všechno dalo změřit a zvážit a to nejen takové věci, u nichž to očekáváme, jako jsou pracovní úspěchy či studijní výsledky, ale všechno, do čeho se v životě pustíme.
Přistihla jsem se u toho i já sama. Ono to totiž vůbec není snadné z koloběhu poměřování vystoupit. Počítáme peníze, kalorie, minuty strávené užitečnou prací, počítáme kolik máme diplomů a kolik seberealizačních kurzů už máme za sebou. A někdy se přistiheme, že i kvalitu měříme kvantitativně...

"Mám tě rád. Tak klidně plač."

31. března 2015 v 21:00 | Lúmenn
Dnes jsem si uvědomila zvláštní věc. Když se snažíme utěšit plačícího, kterého máme rádi, většinou používáme fráze jako "neplakej, nebreč, nebuď smutný..." A už několikrát jsem sice v záchvatu pláče cítila, že mě utěšující člověk má rád a chce mi pomoci, ale jeho slova, která měla mé slzy zadržet, je naopak zhoršovala. V tu chvíli jsem byla smutná a potřebovala jsem ten smutek dostat skrze slzy ven, pryč ze svého těla a svojí duše. A přestat plakat znamenalo uzamknout smutek uvnitř, kde může postupně tlít a páchat ještě větší škody, než jen pár minut strávených pláčem. Napadlo vás nad tím někdy přemýšlet?
 
 

Reklama