Úvahy a zamyšlení

"Mám tě rád. Tak klidně plač."

31. března 2015 v 21:00 | Lúmenn
Dnes jsem si uvědomila zvláštní věc. Když se snažíme utěšit plačícího, kterého máme rádi, většinou používáme fráze jako "neplakej, nebreč, nebuď smutný..." A už několikrát jsem sice v záchvatu pláče cítila, že mě utěšující člověk má rád a chce mi pomoci, ale jeho slova, která měla mé slzy zadržet, je naopak zhoršovala. V tu chvíli jsem byla smutná a potřebovala jsem ten smutek dostat skrze slzy ven, pryč ze svého těla a svojí duše. A přestat plakat znamenalo uzamknout smutek uvnitř, kde může postupně tlít a páchat ještě větší škody, než jen pár minut strávených pláčem. Napadlo vás nad tím někdy přemýšlet?

Příznaky duchovního probuzení

29. ledna 2015 v 14:59 | Lúmenn
Dnes na mě někde z hlubin sociálních sítí vyskočil obrázek se seznamem "symptomů duchovního probuzení" - a kamarádka s úsměvem psala, že má skoro všechny a tak asi duchovním probuzením definitivně nakažena. Pobavilo mě to a rozhodla jsem se to poslat dál - možná také zjistíte, že se pomalu probouzíte a otevíráte svoje srdce a duši a může vás hřát u srdce, že tyhle symptomy není třeba léčit, naopak, co nejvíce je probouzet a rozvíjet:)
Vlastně by se v duchu těchto stránek mohly nazvat klidně i "příznaky Posla světla" - a čím více se jich na naší duchovní cestě projeví, tím lépe pro nás, naše okolí i celý svět:)

Proč pomáháš lidem?

19. prosince 2014 v 11:05 | Lúmenn
Proč pomáháš lidem, Lúmennko? Tuhle otázku jsem za poslední roky dostala několikrát. A ještě častěji jsem si ji položila v posledních dnech, ve dnech, které nejvíce otřásly mou dosavadní vírou - v lásku, v lidi, ve mě samotnou.
Před pár týdny jsem v podstatě ze dne na den přišla o člověka, kterého jsem milovala. Jeden den plánujeme společnou budoucnost a druhý nastane dlouhé a bolestné období rozchodu, kdy odhalím spoustu lží, kdy zjistím, že někdo, komu jsem věřila, mi nejenom škaredě lhal, ale také o mě roznášel lži, podváděl mě a vlastně vůbec nebyl tím, kým se zdál být. A tahle zrada bolela zatím nejvíce v mém životě, o to více, že to byl další z mnoha lidí v řadě, komu jsem nabídla své velké srdce a pomocnou ruku. Bděla jsem u něj v nemoci a podporovala jej, když byl zdravý a když zmizel bez rozloučení a zanechal jen krvácející ránu na místě, kde jsem kdysi měla srdce, najednou jsem se musela zeptat, proč to vlastně dělám. Proč pomáhám?

Domněnky a starosti - dejte jim vale!:)

3. října 2014 v 20:18 | Lúmenn
Nedávno jsme řešili drobnější neshodu s přítelem a ukázalo se, že celý problém je vlastně jen v našich hlavách. Já si díky tomu vzpomněla na úžasnou knihu Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize, v níž jedna z dohod říká - nevytvářejte si žádné domněnky.
Uvědomila jsem si, jak moc ji porušuji, což mě za prvé přivedlo k tomu si knihu znovu přečíst a za druhé se zamyslet právě nad tímto konkrétním poselstvím.

Soukromá lež jménem "nemám čas"

29. srpna 2014 v 16:50 | Lúmenn
Občas při brouzdání na internetu vylovím skutečně zajímavé věci a s tímto článkem jsem dlouho otálela, zda se o něj podělit, když nejsem jeho autorem nebo jej přepsat po svém. Nakonec jsem po opakovaném čtení došla k závěru, že ho nenapíšu lépe, než autorka a proto vám jej předložím, jak je.
Pochází ze stránek stastnyblog.cz a jeho původní název zní Místo "nemám na to čas" si zkuste říct nahlas: "Není to pro mě důležité".
Je v něm skryto hluboké poselství, nad nímž bychom se všichni měli zamyslet. Odkládání věcí na jindy a nebo také na nikdy totiž často litujeme a přitom stačí tak málo...

Samochvála voní

10. srpna 2014 v 16:26 | Lúmenn
Když jsem byla na základní škole, jako mantru si všichni spolužáci opakovali větu, naučenou od rodičů - "samochvála smrdí".Pamatujete si tuhle větu? Používali jste ji také vy nebo vaše okolí?
U nás na základce nebylo možné říci cokoli pěkného na vlastní adresu, aniž by na něj hned několik lidí nevyskočilo s napřaženým prstem a nevarovalo jej před hrůzným působením samochvály, jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Když vás pochválili ostatní, dobře, fajn, stačí se zahledět do podlahy a zamumlat tiché děkuju, ale ocenit a pochválit své vlastní schopnosti, to bylo jen pro marnotratné chlubivé namyšlence, kterými je radno opovrhovat.
Nedivím se, že s podobnou výchovou, vyrůstají z lidí zakomplexované ušlápnuté bytůstky, které pojem sebeláska nejen že neznají, ale často jej považují za něco nevhodného. Mít rád sám sebe? A není to nevhodné?
Není.

Vulgarismy a jak s nimi (ne)bojovat

6. srpna 2014 v 16:29 | Lúmenn
Pohybuji se v prostředí šermířů a fantasáků, kde hodně lidí mluví sprostě - ne, že by si nadávali, ale předměty běžné potřeby označují vulgarismy a "vole" na konci věty není výjimkou. Člověk si to ani neuvědomí a už se nese s davem a sprosté výrazy používá téměř v každé větě.
Nedávno jsem si tento fakt uvědomila a s kamarády jsme se s tím rozhodli něco dělat. Vulgární slovník není jen společensky nevhodný a neestetický, ale projeví se i na energetickém vyzařování člověka. Energie nezaniká, jen odejde jinam a tak každá destrukce, kterou vypustíte z úst, nutně ulpívá na vás a vašem okolí.
Netrvalo ani pár dní a uvědomili jsme si tu ohromnou změnu. Člověk se cítil lépe, každá nevinná diskuze ho nerozžhavila do běla a hlavně jsme si začali více všímat, jak moc lidé používají vulgarismy v běžné mluvě.

Krůček po krůčku za štěstím

21. července 2014 v 5:44 | Lúmenn
Mnoho lidí by chtělo být šťastných hned, okamžitě, na druhou stranu jim v tom ale stále něco brání - říkají si, že mohou být šťastní dostudují, najdou práci, budou mít tohle a támhleto.
Jenomže ono je to trochu jinak. Představte si dosahování cílů jako cestu po schodech - kdybyste chtěli s nejnižší podesty vyskočit až nahoru, asi by na vás lidé koukali jako na blázny a také byste se moc daleko nedostali. Jediná cesta, jak dojít do dalšího patra, je projít stupínek po stupínku.
A stejné je to i se štěstím. Jeden moudrý člověk řekl, že malý je ten, kdo má malý cíl. Jenomže to není úplně přesné - velké cíle totiž vedou k velkému zklamání, pokud jich člověk nedosáhne. Je to jako pokus přeskočit naráz celé patro, který pravděpodobně skončí pádem. Ke každému velkému cíli se ale dá dobrat - krok za krokem, supeň po stupni, přes množství menších dílčích cílů, jejichž překonání nám přinese onen kýžený pocit štěstí.

Narovnej se!:)

13. května 2014 v 22:14 | Lúmenn
Rčení "ohýbat hřbet" nikdy nesedělo přesněji, než v dnešní době. Všichni, zmoženi únavou, stresem a povinnostmi, svá záda neustále ohýbáme do nepřirozených tvarů a zaděláváme si na zdravotní problémy. Ne nadarmo je bolest zad nejrozšířenější civilizační chorobou a trpíme jí téměř všichni.
Se zablokovanou páteří se táhnou další zdravotní komplikace - ztráta energie, únava, špatné vyživení těla. Páteř je prostě energetickým kanálem těla a každá deformace nutně přináší následky. Ne každý ale má čas a chuť denodenně cvičit...

Skutečně úspěšným se můžete stát jen v tom, co milujete

6. května 2014 v 5:00 | Lúmenn
Slova, která čtete v názvu tohoto článku, ke mě připlula po vodách internetu a přiměla mě k zamyšlení. Něco podobného si totiž říkám už nějakou dobu a jsem ráda, že mi to Vesmír potvrzuje.
Hodně jsem teď bilancovala svůj život a rozhodla jsem se, že z něj vyřadím všechno, co mě nenaplňuje a nebaví. Uvědomila jsem si, jak zoufale je náš život krátký v den, kdy jsem se dožila svého prvního čtvrtstoletí a de facto se dostala do poloviny svého produktivního života. Dvacet pět let zmizelo jako pára nad hrncem a mně došlo, že jsem spoustu toho času strávila děláním věcí, které mě nebaví.
Zkoušela jsem studovat školy, které nikam nevedly, pracovala za pár korun v otravném zaměstnání jen abych měla peníze na živobytí, trávila čas s lidmi, kteří mě nikam neposouvali. A všechno to vedlo jen k depresím a ztrátě sebeúcty. A pak mi došlo, jak z toho ven.
 
 

Reklama